V CZ se v mainstreamových médiích pořád dokola mluví o tom, jak mají Češi rádi slovenskou hudbu. Bohužel se tím myslí vyprodané koncerty Elánu, No Name a Haberova Teamu nebo nostalgie po písních Miro-Žbira, Petera Nagyho nebo Mariky Gombitové. Na rozdíl od nich Ursinyho písničky v českých rádiích neuslyšíte.
Je to normální běh světa, že ty výjimečné věci jsou okrajové. Vždyť prostě stačí ty estrádní umělce neposlouchat nebo je, pokud už na ně narazíte, prostě vypnout. Možnosti, jak si pouštět raději Ursinyho hlas a hudbu jsou dnes vlastně stále po ruce.
Těžko se mohl člověk, narozený v roce 1966, vyhnout v mladosti v ČSSR těm ein kessel buntes slovenským písním. Některé se mi bohužel vetřely do podvědomí tak, že když je dnes slyším, reaguju nepřiměřeně situaci, tedy snažím se vyrvat napájení rádia ze zdi nebo vypáčit přístroj z automobilu. Mými dveřmi ke slovenské hudbě se totiž nestala její pop music, ale Ursinyho Modrý vrch.

Budiž blahoslaveny šťastné chvíle, kdy na sebe umění a lidé narazí ve správný čas. A tak se mi Modrý vrch zadřel do mentální šmodrchanice spolu s Mišíkem, Mertou, Třešňákem, Modrým efektem a CK Vocalem. Original hudba, originál výraz a zpívaná slova, která má cenu pozorně poslouchat. To jsem tehdy potřeboval a tady jsem to dostal. Proto umím dodnes Modrý vrch zpaměti - nejen slova, ale i hudební takty a frázování. A občas si ho rád a pozorně pustím, stejně jako v patnácti. Zatímco jsem poslouchal Modrý vrch, hrdina mi zemřel. Vždycky, při každém Ursinyho výročí posledních dvaceti let, mě překvapí, že už je mrtvý. Protože jak se konvenčně říká, že je tady někdo stále s námi, tak Ursiny tedy se mnou ano.

Hodně se těším na ten bánskobystrický zpěvník jeho písní. Na nás všechny se těším, jak se budeme snažit ty jeho písně reprodukovat, přestože všichni dobře víme, že to sice nějak znít může, ale do účinku originálu to bude mít vždycky vesmírně daleko.

Zobraziť diskusiu (0)