Ukázka z knihy:

ČÁST I.

1

V den inaugurace nového prezidenta, kdy jsme všichni trnuli hrůzou, aby na něj někdo nespáchal atentát, když ruku v ruce se svojí výjimečnou manželkou procházel jásajícími davy, v době, kdy bylo tolik z nás po splasknutí hypoteční bubliny na pokraji bankrotu a kdy jsme si pod slovem Isis ještě představovali egyptskou bohyni-matku, přijel do New Yorku z jakési vzdálené země ovdovělý sedmdesátiletý nekorunovaný král se třemi syny, aby tu obsadil svůj exilový palác, a choval se, jako by s Amerikou, s celým světem i s jeho vlastní minulostí bylo všechno v nejlepším pořádku. Své čtvrti začal vládnout jako benevolentní císař, ačkoli ho navzdory okouzlujícímu úsměvu a zručnosti při hře na housle od Guadagniniho z roku 1745 provázel onen těžký, laciný pach, který je nezaměnitelným znakem omezeného, nebezpečného despotismu, pach, který nás varoval, abychom se před tímhle člověkem měli na pozoru, protože by kdykoli mohl nařídit vaši popravu třeba jen proto, že se mu nelíbí vaše košile nebo že se chce vyspat s vaší ženou. Následujících osm let bylo nejen obdobím čtyřiačtyřicátého amerického prezidenta, ale také obdobím čím dál tím nevyzpytatelnější a znepokojivější vlády muže, který si říkal Nero Golden, ve skutečnosti vůbec nebyl král a doba jeho panování skončila obrovským – a obrazně řečeno apokalyptickým – požárem.

Stařík byl malý, snad by se dokonce dalo říct podsaditý, a vlasy, navzdory pokročilému věku dosud z velké části tmavé, nosil ulíznuté dozadu tak, aby zdůraznil jejich linii, která uprostřed čela vytvářela špičku. Oči měl černé a pronikavé, ještě víc však přitahovala pozornost jeho předloktí (často si vyhrnoval rukávy, aby si jich všiml skutečně každý), tlustá a svalnatá jako předloktí zápasníka, zakončená velkými, hrozivými dlaněmi s robustními zlatými prsteny osázenými smaragdy. Málokdo ho kdy slyšel zvýšit hlas, přesto nikdo z nás nepochyboval, že v jeho hlasivkách dřímá mocná síla, kterou je lepší neprobudit. Oblékal se nákladně, ale vyzařovala z něj jakási nekultivovanost a animálnost, která člověku evokovala Zvíře z lidových pohádek, celé nesvé v lidské parádě. My, jeho nejbližší sousedé, jsme z něj měli dost nahnáno, ačkoli vynakládal značné, nemotorné úsilí na to, aby působil družně a přátelsky, divoce na nás mával vycházkovou holí a v těch nejméně vhodných chvílích trval na tom, že k němu musíme zajít na koktejl. Vestoje i při chůzi se vždy trochu předkláněl, jako by neustále bojoval s ostrým větrem, který cítil jen on, lehce se nahýbal v pase, ale ne moc. Byl to silný chlap; ne, víc než to – byl to chlap zamilovaný do představy vlastní síly. Vycházková hůl měla spíš dekorativní a demonstrativní účel, než že by ji skutečně potřeboval. Když chodil po Zahradách, bylo zřetelně vidět, jak usiluje o to být naším přítelem. Každou chvíli natáhl ruku, aby poplácal něčího psa nebo pohladil po vlasech něčí dítě. Jenže děti i psi před jeho dotekem uhýbali. Když jsem ho sledoval, vytanulo mi někdy na mysli Frankensteinovo monstrum, simulakrum člověka, které neumí vyjádřit skutečnou lidskost. Jeho snědá kůže působila uměle a úsměv se blyštěl zlatými plombami. Měl halasné a ne právě zdvořilé vystupování, ale byl pohádkově bohatý, a tak ho pochopitelně všichni tolerovali; každopádně však v naší manhattanské komunitě výtvarníků, hudebníků a spisovatelů nebyl příliš oblíbený.

Mělo nás napadnout, že člověk, který si přisvojil jméno posledního z julsko-klaudijských římských vladařů a následně si našel vlastní domus aurea, se v podstatě veřejně doznává ke svému šílenství, zločinům, megalomanii a neodvratné zkáze a zároveň se tomu všemu vysmívá; že takový člověk hází osudu k nohám rukavici a luská blížící se Smrtce prsty před nosem se slovy: „No prosím! Jen si mě hoď do jednoho pytle s tím netvorem, který namáčel křesťany do oleje a pak je zapaloval, aby mu v noci osvětlovali zahradu! Který hrál na lyru (nikoli na housle, jak se traduje, protože ty tehdy ještě neexistovaly), zatímco Řím stravovaly plameny! Ano, pokřtil jsem se po Neronovi z Caesarova rodu, posledním z té krvavé linie, a přeber si to, jak chceš. Za sebe říkám, že se mi prostě jen líbí to jméno.“ Mával nám svou nestydatostí pod nosem, rochnil se v ní, vyzýval nás, ať ji prohlédneme, vysmíval se naší inteligenci a byl přesvědčený o vlastní schopnosti snadno porazit každého, kdo by se mu postavil.

Přišel do města podobně jako oni padlí evropští monarchové, poslední představitelé sesazených panovnických rodů, kteří coby příjmení dosud používali svá vznosná přízviska jako Řecký, Jugoslávský nebo Italský a chovali se, jako by žalostná předpona ex- vůbec neexistovala. On však dával jasně najevo, že žádný „ex“ není; všechno vypovídalo o jeho majestátnosti: košile s naškrobenými límečky, manžetové knoflíčky, zakázkové boty z Anglie, to, jak bez zpomalení kráčel proti zavřeným dveřím s jistotou, že se pro něj otevřou; i jeho podezřívavost, která ho vedla k tomu, že se denně scházel se všemi svými syny, s každým zvlášť, aby vyzvěděl, co o něm říkají jejich bratři; i jeho auta, záliba v hazardních hrách, nevybratelný servis v ping-pongu, slabost pro prostitutky, whisky a plněná vejce a také časté opakování výroku – oblíbeného u všech absolutistických vladařů od Caesara po Haileho Selassieho –, že jediná ctnost, na kterou stojí za to dbát, je loajalita. Často měnil mobilní telefon, své číslo nedával téměř nikomu, a když telefon zazvonil, hovor nikdy nepřijal. Odmítal domů pouštět novináře a fotografy, zato se u něj každou chvíli zdržovali dva členové jeho pravidelného pokerového kroužku, prošedivělí donchuáni, obvykle ke spatření v hnědých kožených sakách a kravatách s výrazným proužkem, které kdekdo podezříval z toho, že zavraždili své bohaté manželky, ačkoli jeden nebyl ani obžalován a druhý byl obvinění zproštěn.

Ohledně své vlastní nepřítomné ženy zachovával mlčení. V jeho domově plném fotografií, kde zdi a krbové římsy obývaly rockové hvězdy, laureáti Nobelovy ceny a aristokraté, se nenacházel ani jediný snímek paní Goldenové, nebo jak si říkala. To nemohlo znamenat nic jiného, než že došlo k nějakému skandálu, a my ostudně klevetili o tom, čeho se asi mohl týkat, domýšleli se, jak rozsáhlý a nestoudný byl její prohřešek, malovali si ji jako urozenou nymfomanku, která vedla bujařejší milostný život než kdovíjaká filmová hvězda, přičemž o jejích záletech věděl úplně každý kromě jejího manžela, jehož oči zaslepené láskou k ní nadále zbožně vzhlížely jako k té, za niž ji považoval, jako k vysněné milující a cudné manželce, až do onoho děsivého dne, kdy se jeho přátelé společně sebrali a přišli mu vyjevit pravdu, a jak jen zuřil!, jak jim nadával!, do lhářů a do zrádců, sedm chlapů ho muselo držet, aby nijak neublížil těm, kteří ho nutili postavit se realitě, a když se jí konečně postavil a smířil se s ní, vykázal manželku ze svého života a zapověděl jí ještě někdy byť jen pohlédnout na vlastní syny. Prostopášnice, říkali jsme si mezi sebou a považovali se za náramné světáky; ta historka nás uspokojovala, a tak jsme dál po ničem nepátrali – upřímně řečeno jsme měli vlastních starostí dost a záležitosti N. J. Goldena nás zajímaly jen do určité míry. Odvrátili jsme zrak a věnovali se vlastním životům.

Jak jen jsme se mýlili.

přeložil David Petrů

Zobraziť diskusiu (0)