Ukázka z 1. kapitoly:

U Paukertů vítali Vlastu s doširoka otevřenou náručí. Část jeho hostů se již sešla a seděla okolo prostřených stolů, další dorazí. Podobné pozvání od krále komiků „na svačinku“ do podniku ke králi obložených chlebíčků se neodmítá. Vlasta měl velkou radost a vynikající náladu.

Chlebíčkové hostiny u Paukerta patřily k jeho oblíbeným kratochvílím. Rád hostil. Považoval to za skvělý způsob, jak se dělit o slávu a vydělané peníze. Škrt? Lakomec? Vlasta Burian? Ani náhodou! Hosté Vlastu přivítali dlouhotrvajícím potleskem a nadšenými výkřiky. Opájel se pozorností a slávě. Došel se okamžitě poklonit Emě Destinnové, které políbil ruku: „Velmi dojat, velmi dojat.“ „Děkuji za milé pozvání a za růže,“ usmívala se světová operní diva. „Veliké koření, veliké koření,“ klaněl se Vlasta.

Hugo Haas si cpal do doširoka otevřených úst celý chlebíček, nic neřekl, ani nemohl, to by se zadusil, ale poplácal Vlastu po zádech. Otevřely se dveře a přišla dvojice komiků, které by Vlasta teoreticky mohl považovat za vážnou až smrtící konkurenci. Jejich dvě divadla si ale moc nekonkurovala, možná se vzájemně podporovala. Honza Werich vrazil do krámu jako první, křičel pozdravy na všechny strany, dámám kynul pravicí a pány i přes jejich mnohdy hlasité protesty líbal přímo na ústa. Jirka Voskovec šel poklidněji, choval se střízlivěji, měl to v povaze. Ne, že by neuměl dovádět…

„Pán z Burianova!“ hulákal Werich, zřejmě již posilněný nějakou tou skleničkou, a mlaskavě líbal Vlastu na obě tváře. „Pane kolego,“ podal Voskovec Vlastovi ruku. „Děkujeme za telefonát. S Jeníkem jsme nevěděli, co si dát dnes k večeři, zda dešťovky, nebo zda se půjdeme pást do některého z pražských veřejných parků.“ „Jen si sedněte, páni milí,“ smál se Vlasta. Byl středem pozornosti, hostil dva tucty známých a slavných lidí, byl ve svém živlu. Nemyslel si, ani v nejhorší noční můře by si nepřipustil, že by to mohlo být jinak.

„ A jéje, můj pan bratr dorazil, to zase bude psiny kotel,“ zašklebil se Eman Fiala, další ze zaměstnanců Burianova divadla. Ve dveřích stál nahrbený, s očima vytřeštěnýma, jednou rukou dramaticky nataženou do místnosti, druhou v kapse dlouhého kabátu… Ferenc Futurista. „Zase kouká, jako když píchne kudlu do kožichu,“ okomentoval jeho entrée Vlasta. „Takže žádná změna.“ „On je váš bratr, Emane?“ obrátila se na Fialu Ema Destinnová. „To jsem nevěděla. A co se mu nelíbilo na jméně Fiala? Proč Futurista?“ „Protože tady Ferenc je pěknej ptáček, pěknej vykuk, jen si pojď sednout, hochu.“ Eman se napil vína. „Fiala mu nebyl dost dobrej, tak si vybral tohohle Futuristu, no, a kdyby se ho chtěl zbavit a bejt zase Fiala, tak to už taky nejde, všichni ho znaj jako Futuristu.“

„Poslyš, Emánku, ty to motáš,“ pronesl sladce Vlasta, který zatím do chlebíčku nekousl, vlastně se ještě ani neposadil. „Co sakra motám, Vlasto?“ „Takhle hubatý před dámou, Emánku? Že si budeš muset vypláchnout hubu borovou vodou?“ „Terpentýnem,“ pronesl Ferenc hlubokým hlasem a zašklebil se. Jeho výrazná mimika byla někdy k smíchu, jindy děsila. Liboval si v protikladech. „Zase jsi, Vlasto, hrál v nějakém vynikajícím filmu a dostal hromadu peněz?“ „Mně lidi peníze nosí, celý hromady, jen tak, ani nemusím hrát ve filmu,“ odsekl Vlasta s hraným vztekem. Byl v pozici, kterou by si Ferenc přál, ale nedokázal to, jeho způsob humoru oslovoval menší publikum než Burianova živelnost.

„A je tohle vůbec k jídlu?“ zadeklamoval Futurista, zvedaje talíř s několika chlebíčky. Odpovědí bylo trapné ticho. Pokrčil rameny a posadil se na volnou židli. Komik musí pracovat i s trapností a tichem. „Kdy si, Vlastíku, zopakujeme silvestrovskou taškařici?“ Werich měl v sobě tři chlebíčky, čtvrtý držel v pravé ruce a pátý v levé. „Pomohlo nám to finančně i jinak.“ „Nemusíme se omezovat jenom na silvestra.“ Voskovec byl o chlebíček pomalejší, ale vida Werichův příklad, nyní jedl obouruč. V levé měl humrový a v pravé se šunkou a bramborovým salátem. „Každý divák se nám rentuje.“

„Od doby, co jste zvedli vstupné…“ nadhodil Vlasta. „Máme pořád plno,“ prohlásil Werich. „Skoro mě to někdy až štve.“ „Tebe štve, že chodějí lidi a nosí peníze?“ Tohle patřilo k věcem, které Vlasta z podstaty své existence a přesvědčení nebyl schopen ani ochoten pochopit. Než stačil Werich dokousat sousto o velikosti poloviny chlebíčku a polknout, s odpovědí ho zastoupil Voskovec: „Tak to úplně není, tady spolu-umělec chce říci, že skutečný komik, skutečný herec, skutečný divadelník musí mít hlad, musí přemýšlet, kde by komu ukradl slepici, musí chodit v hadrech, musí spát na podlaze ve vymrzlém stavení bez oken, aby měl správnou inšpiraci, že jo, Ferenci? Nemám pravdu?“

„Nemáš.“ „Od tebe, kamaráde, se člověk nikdy moc nedozví.“ „Ne.“ „Připadám si, jako kdybych chodil do továrny dělat cvičky, ne do divadla dělat skutečný umění,“ pokračoval Werich, který už bohatýrské sousto zpracoval a připravoval se na další. „Jirko, nebylo nám líp, když nás nikdo neznal a my hráli za talíř polívky?“ „Ne, nebylo.“ „I ty, Brute, ty jsi také proti mně?“ „ A kdo je to ten Brute? Není to na flaškách šampaňského?“ zapojil se Vlasta rychle do hovoru, protože začal mít dojem, jako kdyby otěže přebírali jiní než on.

„ A to nevíte,“ přihlásil se o slovo silně mlaskající Hugo Hass, „že chlebíček s uherským salámem je po čertech vynikající záležitost. Ale mluvte, mluvte, hezky mluvte dál, z vašich řečí mi vyhládlo, jsou lepší než žaludeční likér.“ Odměnou mu byl výbuch smíchu. „Co kdybychom si zazpívali?“ musí Hugo strhnout pozornost na sebe, což není v partě takových narcistních jedinců, jako jsou divadelní herci a obzvláště komici, nic snadného. Eman Fiala, Ferenc Futurista, Vlasta Burian i Hugo Haas se dají do hlasitého zpěvu. Moc jim to neladí, každý zpívá jinou písničku. Voskovec s Werichem se na sebe podívají a začnou zpívat mírně neslušnou odrhovačku. Ostatní hosté a personál lahůdkářství se takové kakofonii smějí. Pak všechno přehluší školený, silný a vynikající hlas. Ženský.

Ema Destinnová to nevydržela a rozhodla se přehlušit mizérii podivného atonálního sboru vlastním zpěvem. Jeden komik za druhým umlkají. Poslední ztichne Vlasta, jako hostitel na to má snad právo. Ema zpívá krásně. S ní se nelze měřit. Když dozpívala, potlesk byl bouřlivý a dlouhý. Ema se lehce ukláněla na všechny strany. „Děkuji, děkuji,“ podával jí Vlasta obřadně kytičku, kterou ukradl z prodejního pultu. „Hluboké koření, hluboké koření.“ Políbil jí hřbet ruky a okamžitě zrudl jako pivoňka, zastříhal ušima a čtverácky zakoulel očima: „To je ručka, to bych si nechal líbit, takovou ručku.“

„ A manželku tu nemáš, proutníku?“ zavolala na něj zvesela Adina Mandlová, která do lahůdkářství vklouzla v době, kdy všechny zaujal Emin zpěv. Nebylo to pro něj poprvé ani naposledy, cítil se jako král… ne jenom jako král komiků Československa, což je taková skvrnka na mapě, že ani není na co být pyšný. Nejlepší komik jazyka, jímž mluví nějaký ten milion lidí na světě? On se necítil jen jako král komiků, což byla přezdívka, kterou mu adresoval někdejší kamarád, souputník a protivník v jednom Emil Artur Longen. Vlasta se cítil jako skutečný král světa.

.......................