Vychází Gombrowiczův utajený deník Kronos
Vdova po polském spisovateli Witoldu Gombrowiczovi (1904 - 1969) se rozhodla uvolnit nepublikovaný spisovatelův deník Kronos k vydání až v roce 2013. Teď vyšel i česky v překladu Petra Vidláka, se všemi poznámkami a fotografiemi, které obsahovalo původní vydání. Pochopitelně i s předmluvou manželky Rity. Z ní uvádíme ukázku.
Rita Gombrowiczová
V případě požáru
O existenci Kronosu jsem se dozvěděla v roce 1966, přesné datum si už nepamatuji. Vešla jsem do Witoldovy pracovny, tak jak jsem to občas dělávala, když nechal otevřené dveře. Seděl zrovna u stolu a řekl mi něco v tom smyslu: „Vidíš, právě píšu intimní deník, občas si zapisuju soukromé věci.“
Všimla jsem si, že nepsal na obyčejný bílý papír, ale na už zažloutlé listy poměrně velkého formátu; vypadalo to jako otevřená kniha, která byla sestavena z jednotlivých listů. Připadalo mi přirozené, že si Witold dělá poznámky, protože v té době psal pro „Kulturu“ Fragmenty z deníku. Necítila jsem tehdy nějakou zvláštní zvědavost. Nestarala jsem se o jeho psaní, polsky jsem nemluvila ani nečetla.
Podruhé jsem se s Kronosem setkala v létě roku 1968. Gombrowicz, unavený, nemocný, zahlcený administrativní prací, která pro něj byla čím dál náročnější, mě požádal o pomoc, a tak mě zasvětil do svých „věcí“. Naučil mě, jak je třeba číst vydavatelské smlouvy, jak odpovídat na dopisy. Ukázal mi pořadače, které obsahovaly korespondenci a několik rukopisů. Ukázal na jeden z nich, aniž by ho otevřel, a řekl: „Pokud vypukne požár, vezmi Kronos a smlouvy a utíkej co nejrychleji, jak jen to jde!“
To byl ten jeho intimní deník, který pojmenoval Kronos. V okamžiku Gombrowiczovy smrti, v červenci 1969, když jsem se stala jeho jediným dědicem, jsem měla jen jednu instrukci: z celého archivu zachránit před ohněm hlavně tento rukopis.
Pochopila jsem, že Kronos byl pro něj to nejcennější, co měl. Stal se středobodem mého života jako jakási tajemná inspirující síla. Mnoho let jsem shromažďovala svědectví lidí, dokud byl ještě čas nalézt dokumenty objasňující tyto soukromé záznamy.
Na začátku roku 1970, šest měsíců po Witoldově smrti, jsem se usadila v Itálii, v sousedství Marie a Bohdana Paczowských, našich nejbližších přátel, kteří mi v tomto těžkém období pomáhali se všemi polskými záležitostmi. Autem jsem přivezla celý archiv a v něm i Kronos. Vše se vešlo do dvou kufrů.
Pustily jsme se s Marií do práce. Prohlížely jsme si obsah pořadačů a Marie mi to nejdůležitější překládala. Tak jsme poprvé otevřely poznámky, které byly uloženy ve světle alové papírové složce, na níž bylo Witoldovou rukou velkými písmeny napsáno: KRONOS. Byly tam jeho hezkým, pravidelným písmem popsané listy papíru Banco Polaco. Otáčela jsem velké zažloutlé listy. Dívala jsem se, jak ubíhá jeho život rok za rokem. Bylo to vzrušující. Hádanka. Poklad.
.....
