Rozumný člověk by si na osmisetkilometrovou cestu vybral asi jiné datum, než to, kdy bude s velkou pravděpodobností psí počasí, bude pršet a sněžit a foukat silný vítr, jak už to v tomhle období v našich končinách bývá. Jenže první specialita téhle cesty byla, že datum si vybrala nemoc osoby, které si režisér vážil. A tak tedy nasadil nové pohorky (nebyl čas je rozšlápnout) a vyrazil.

Pravidelným zapisováním událostí, pocitů a vjemů do notýsku vznikl podivuhodný filmařský cestopis O chůzi v ledu (Kalich, 2015).

Herzogův postřeh je skutečně obrazový, některé pasáže působí jako skicák obrazového scénáře. Pročítáním se téměř ve 3D dostáváme doprostřed lhostejné přírody, která víc než poetickou, předvádí svojí drsnou podstatu, která je i ve 20. století po vší urbanizaci a melioraci k člověku lhostejná. Po několika hodinách pobytu na čerstvém povětří mizí z chodcových myšlenek většina krasodušných konstrukcí a zůstává jen několik každodenních repetic. Kde budu spát? Jak se usuším? Jak ulevit nohám s puchýři? Co řeknou čistí lidé ve městě, až uvidí zabláceného vandráka? Nebyl by hlt teplého čaje? Samozřejmě - tahle cesta není žádné džunglí a pralesem. Krajina je z velké části osídlená a domestikovaná. Režisér není žádný chudý pocestný a po jeho stopě se nepouští ani banditi, ani vlci. I tak je ale z deníku cítit, že to tehdy dvaatřicetiletému intelektuálovi, ošlehanému kavárenskými větráky, docela stačí. Ostatně, komu se to ještě pořád zdá málo, může si, třeba s několika kreditkami v kapse, zkusit procházku z Prahy do Košic. Dnes je ostatně přesně to datum, kdy Herzog vyrazil. V Praze je pět stupňů nad nulou, poletuje sníh a vůbec je celkově hnusně.

Jsou zážitky, které si bez ztráty civilizovaného pohodlí prostě člověka nenajdou. Jsou zážitky, které od člověka odhání sled neustálých racionálních rozhodnutí. Pak si ale jednoho dne vezmete něco mystického do hlavy (pozor, Lotte Eisnerová se skutečně na několik let uzdravila!), obujete si pohorky, rozloučíte se se ženou a jednoročním synem (musím vyrazit, abych zaplašil smrt)...a váš život se bláznivou zkušeností podivuhodně prohloubí a zeskuteční.

Werner Herzog se narodil v době druhé světové války 5. 9. 1942 v Mnichově. Dětství prožívá v hornobavorské horské vesnici Sachrang. Na gymnázium už ale chodí opět v Mnichově. Již v této době se seznamuje s Klausem Kinskim. Jako teprve čtrnáctiletý sám podniká první cesty do ciziny. V Mnichově studuje historii, literární a divadelní vědu. V devatenácti letech natáčí svůj první krátký film. Vyhrává cenu Carla Mayera za nejlepší scénář, na filmovém festivalu v Berlíně získává ocenění udělované za nejlepší film mladého režiséra (za film „Lebenszeichen / Znamení života“) a v následujících letech natáčí svá velká filmová díla: „Auch Zwerge haben klein angefangen / I trpaslíci začínali jako malí“ (1970), „Aguirre, der Zorn Gottes / Aguirre, hněv Boží“ (1972), „Jeder für sich und Gott gegen alle / Každý za sebe a Bůh proti všem“ (1974), „Stroszek“ (1977), „Nosferatu – Phantom der Nacht / Nosferatu – fantom noci“ (1978), „Woyzeck“ (1979) a „Fitzcarraldo“ (1982). Natáčí ovšem i řadu jiných filmů, od samého počátku i vynikající filmy dokumentární, které doprovází zvláštně monotónním mluveným komentářem, a jež jsou často dokumentární jen ve smyslu výše citované „extatické pravdy“: materiál je v nich organizován jako vyprávění pro účely určité vyšší pravdy. Od poloviny 80. let se Herzog věnuje i operní režii a příležitostně vystupuje jako herec ve filmech režisérů, s nimiž se přátelí; od roku 1995 žije v USA. Jeho režisérská filmografie v současné době čítá 59 filmů.

Zobraziť diskusiu (0)