Vzdaluje se česká próza díky stylu ,,vysokého kýče" čtenářům?
To je přesně ten smysl literárních časopisů! Podat informaci, pokusit se pojmenovat, roztřídt, přehrabat se literárním haraburdím, hladit proti srsti, nečekaně střídat růžové a černé brýle. V novém čísle Hostu je dialog nad současnou českou prózou mezi kritiky Evou Klíčovou a Petrem A.Bílkem.
Eva Klíčová v něm mimo jiné píše:
......
Ve stylu vysokého kýče
Skomírající žánry trochu ukazují na to, že knihy se tu píší, aby buď vydělaly peníze (brak, zvláště pak mimoliterární jako zpovědi politiků, herců, vedlejších herců, kuchařky a podobně), anebo se opevnily v pomyslné oboře vysoké literatury. Řemeslu se většinou moc nedaří ani v jednom z těchto literárních výběhů. Například většina autorů z oné sedmdesátky mířící do vyšších literárních pater se s něčím tak starobylým, jako je popis, charakteristika, psychologie postavy a podobně, příliš netrápí. Překvapivá pointa děje? A jaká, když všechno už někdo napsal… Promyšleného příběhu se český prozaik často štítí, stejně jako hollywoodského scénáře. To, co dřív mohlo naznačovat intelektuální distanci — například příběh s otevřeným koncem —, je dnes vyprázdněnou, ač velice oblíbenou, šablonou. Autor jako by se nechtěl ztrapnit tím, že bude příliš tradičně realistický. Přežívá tu tedy již odkrvený zákon modernity — subjekt excentrického vypravěče, chorobná introspekce, skicovitá náznakovost, výstřední metafory se kombinují s naprostými banalitami. Pozornost je strhávána k vlastnímu aktu psaní (Hana Lundiaková: Imago. Ty trubko!, Petra Hůlová: Macocha, Zuzana Brabcová: Stropy). Čtenář často tápe, co je záměr a co neschopnost napsat „normální příběh o něčem“. Tyto příznaky konceptu zastiňují absenci alespoň minimální prozatérské kázně a ohledu na čtenářskou trpělivost. Vznikl nám tu specifický kýč. Kýč, který už nepomrkává na čtenářsky nízké pudy, ty lze snadno polechtat jinde. Druhá slza se tu loudí nikoli z dojetí nad vlastním dojetím, ale ze vznešeného povzdechu nad vlastní čtenářskou/autorskou vznešeností. Zde několik příkladů z poslední doby — Marek Šindelka: Mapa Anny, Sára Vybíralová: Spoušť, Radka Denemarková: Příspěvek k dějinám radosti, Jana Šrámková: Zázemí, Tereza Límanová: Domeček, vrcholem této „esteticky náročné“ tendence je pak Ivan Matoušek, letos co Autor Quijota Ivan Matoušek. Není náhoda, že mnozí z těchto autorů se vymezují vůči „příběhu“, pak ještě vůči „románu“ a sousloví „velký román“ je poznamenané leda povýšeným úšklebkem. Jenže i klasik Michal Viewegh ví, že román nemusí být velký, přesněji mít vysoký počet stran, zvláště je-li autor netrpělivého naturelu, ale zároveň že „půvab příběhu je trvalý“ (Román pro muže). Příběh je zkrátka antropologická konstanta, je to příklad univerzální kauzality, díky níž rozumíme světu. Lidský mozek to ani jinak neumí, proto je zcela nulová stopa příběhu nemožná (což nakonec platí i o všech zmíněných knihách), zároveň je však podivuhodné, jak se příběhu literatura brání. Brání se realistickému, tedy imitativnímu vyprávění, soudržnému a dostatečně komplexnímu příběhu a také psaní o společnosti — což lze nakonec i se dvěma postavami. Naopak tu mezi autory triumfuje jazykový experiment, fragment a subjektivní optika.
Domnívám se, že tato situace má historické opodstatnění. Autoři skrze vítězný literární kánon (viz ona čítankovitost) přejímají také určitý postoj intelektuálů vyhnaných v sedmdesátých letech z veřejného prostoru — do exilu či ilegality. S tím souvisí nedůvěra ke společnosti jako celku, nezájem o ni, stejně jako o politiku, o stát, o svět — to měl koneckonců na starosti oficiálně protežovaný společenský román. Ale nejsou tato schémata dokonale přežitá? Proč si má současná literatura hýčkat dědictví undergroundového a intelektuálského despektu k širší společenské platformě? Mladší generace autorů toto zřejmě začíná pociťovat jako určitý diskomfort — ukázal to několikaletý básnický spor o angažovanost, ukazuje to nově založená Asociace spisovatelů i její sjezd. Problém je v tom, že se „osamělost literatury“ nijak neprolomila v samotných knihách.
Místní kritika také jako by pak často hodnotila optikou, na níž je kalibrovaný vrchol v jakémsi postavantgardním solipsistním ideálu. A stejně jako v každém jiném oboru, hřeší se tu na partičky — ať už napíše Eva Hauserová cokoli, bude vždycky za feministku (v České republice označení chápeme pejorativně) i červenou knihovnu zároveň. Zajímavé je, že ačkoli by román Tohle byl můj pokoj Natálie Kocábové teoreticky mohl aspirovat svým stylistickým pojetím na ceněnou knihu, nestalo se tak — už je to zkrátka moc frackovité? Nebo snad polobulvární? Rozhodně jde přitom o román, který má téma, děj, řadu silných míst i originální obraznost. A také je dost iritující způsobem, který se nehodí ideálu jazykové vybroušenosti.
Dalším strašákem části kritiky je pak něco, co lze nazvat faktografickou tendencí — to pocítil Martin Reiner na svém Básníkovi. Je to vlastně nejen neschopnost stran kritiky rozpoznat celou řadu figur, která tento text z literatury faktu jednoznačně vylučuje, ale opět i obrana elitářské představy čistého literárna, kam svět (zde fakta) nesmí. Kritické půtky vyvolal také Kahudův román Vítr, tma, přítomnost, vlastně cosi jako Mirákl Josefa Škvoreckého dnešních dnů. Pro jedny kniha neetická, pro jiné „obludná“ — tedy k neučtení, vypravěčsky rozšafná a tlustá (má asi sedm set stran). Opět se tu hledá víc proporčně harmonizované krásno než názor, téma.
Jen pro vysvětlenou — mně nevadí žádná kniha, každý způsob psaní může mít něco do sebe a třeba si najde i svého čtenáře. Spíše je mrzuté, co tu všechno není. Že ten choulostivý ohlodánek, který místo plnokrevné prosperující literatury máme, ještě mnohdy hýčkáme ve skleníku svých čítankoidních představ. Uražení před světem — autoři a často i kritici.
......
ukázka z textu Česká próza na konci léta 2015, který vyšel v novém číslo literárního časopisu HOST 8/2015, TADY CELÝ TEXT
