Ve spolupráci s Josefem Hiršalem vytvořila také více než 180 překladových titulů včetně Morgernsternových či Apollinairových básní. Číst takové rozhovory často vydá za několik semestrů na hodinách literatury nebo historie. Takže: jak letěla vaše léta, paní Bohunko, po Letu let? Přestože jste postupně ztrácela zrak....Ukázka z rozhovoru.

Paní Grögerová, je Vám neuvěřitelných devadesát let. Co to pro Vás znamená?

Samozřejmě každý by hodnotil svůj život jinak, pravda ale je, že v pozdním věku vypluje řada nepříjemných věcí, které souvisí s vlastním tělem. Denně se tak setkávám s tím, že se nějakým způsobem dotknu této otázky. Mám všechno v mlze, ale stále mám představu, které se nemohu zbavit: že vlastně vidím, že je všechno v pořádku. To jsou věci mého denního bytí a denní existence v rodině. Přitom nápady na psaní stále přichází. Okamžitě si je píši na papír, tlustým velkým písmem. Všechny je schovávám a postupně se mi hromadí. Jestli z nich nakonec budu něco dělat, to nevím, ale ta příprava je pro mě velmi důležitá. A teď se cítím ve fázi přípravy.

Chystáte tedy další knížku?

Nevím přesně. Snad nějaké úvahy. Úvahy, které se ale vztahují k něčemu optimistickému, není to zničující. To já nechci a nemohu. Kdybych si připouštěla určité věci, tak nebudu vůbec ráno vstávat! Já nejsem schopna schraňovat si negativní dojmy.

Mluvila jste i o divadelní hře...

O té hře jsem přemýšlela od doby, co jsem dokončila svou poslední knížku. Chtěla jsem z ní udělat něco většího, aby tam bylo více nosných myšlenek. Přidat tam i cosi jako výtvarný zákon, protože když se na něco díváte na jevišti, máte z toho přeci i výtvarný dojem. Nakonec jsem to dala úplně stranou. Nebylo to špatné... Ale bylo to v jisté době, na cosi to odpovídalo. Dnes je ta doba úplně jiná. Člověk musí reagovat na čas, v němž žije.

Vaše současné básně vnímám jako osobní autentickou výpověď. Jak se ve Vaší tvorbě zrcadlí přítomnost?

Je to svědectví o mně a já jsem člověk své doby. Takže je to výpověď o jakési době skrze mou vlastní osobu.

Jak zpětně hodnotíte práci a tvorbu, která za Vámi dnes stojí?

Moc o tom nepřemýšlím. Když se teď takto ptáte, tak mohu říci, že jsem bývala pyšná na cenu, kterou jsme kdysi dostali z Anglie, nebo na státní cenu v Rakousku. To jsem byla pyšná. Ale jinak mně to nějak nepřipadlo. Já nejsem takhle ctižádostivá. Já jsem ctižádostivá, aby si někdo přečetl, co napíši, a řekl si: „Hergot, to bylo dobrý!“.

A říkáte si to Vy sama, když Vám někdo čte Vaše básně?

Někdy jo, ale ne moc často. Spíš čekám, že to pochválí třeba Daniela. (Hodrová, česká spisovatelka- pozn. Medziknihami)

Pochybujete o své práci?

Jak kdy. Jsou to takové pohyby. Někdy velmi prudké, od jednoho extrému k druhému. Má to mnoho možností, je to velmi různorodé a složité. Věci spojené s uměním jsou velmi subjektivní. Je potřeba se tím hodně zabývat, dát se tomu celá. Ale nakonec — proč by člověk neměl mít svou vlastní pravdu? Pro mě je teď nejdůležitější toto [ukazuje na hromádku věcí na stole]. To jsou ty desky, co mám z Curychu, co mohu poslouchat v němčině nebo ve francouzštině. To jsou knihy namluvené herci. Ten dopis, co tady na stole leží, to je děkovný dopis do Curychu, protože já si tam mohu vše, na co si vzpomenu, vyžádat.

Vy ty desky posloucháte v originále? Tedy v němčině a ve francouzštině?

Ano. Teď doposlouchávám v němčině Poeovy nejfantastičtější, nejnegativnější příběhy. Nebo jsem poslouchala také Schillera, Heineho, Goetha... Bohužel jsem musela i Rusy poslouchat v němčině, protože rusky neumím ani slovo. Kdysi jsem se rusky učila, ale už jsem to všechno zapomněla. Z každé knížky, kterou už teď jen poslouchám, mi něco voní, něco mě tam namíchne nebo chytne. Já opravdu nesmírně miluji četbu, myslím, že bez ní už tu dávno nejsem. Obdivuji, že Vaše mysl neztratila s věkem svou energii. Má drahá, to byste mě měla znát předtím! To by bylo jiné, to by šlo všechno velmi rychle. Teď jsem už takový balík, takový nevědomý balík. Jen když se spojím s tím, co je mou podstatou, s tím, co mne dělá tím, kým jsem, pak je to v pořádku. Jakmile jsem mimo své pole, tak je to prostě únava. Nic. Prázdnota mnohdy.

knižní rozhovor Barbory Toman Tylové vznikal v letech 2012 - 2014, paní Bohunka už ho pro téměř kompletní slepotu nečetla, ale pro autorizaci jí byl přečten

Zobraziť diskusiu (0)