Tento rok vydali veľdielo. Geniálnu trojzväzkovú knihu Česká cikánská rapsodie – príbeh jedného človeka, Jozefa Serinka, rómskeho partizána, ktorý prežil prvú svetovú vojnu, keď dezertoval a počas druhej svetovej vojny utiekol z tábora Lety. Po nociach prešiel pešo celé Čechy a pridal sa k partizánom. Ono by sa to dalo zhrnúť celé do jednej útlej knihy, lenže historik Jan Tesař to spravil inak. Rozhovory s Josefom Serinkom, ktoré robil v rokoch 1963 a 1964, úplne rozobral a spravil k nim kritické poznámky a komentáre, ktoré majú 600 strán. Pracoval na tom viac ako desať rokov. V úvode autor píše: „Za Serinkovým vyprávěním je bolestná životní zkušenost a z ní pramenící moudrost, jejíž podstatou je přiznání osudu poraženého vítěze – osudu pro bojovníka revoluce sice častého, ale zpravidla zamlčovaného či přikrášlovaného. Podrobit kritické konfrontaci text, který si zasluhuje pietu, je ovšem dosti troufalé. Soudím, že pečlivá kritika je za všech okolností nejlepším projevem úcty.“ Podobný prístup zvolila aj pani Milena Hübschmanová, ktorá je spoluautorkou životopisu prvej spomínanej knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. „Nahrávali sme celé dlhé večery, týždeň, desať dní, po celý čas, čo som u nej bývala... Ilonine životopisné a zároveň etnologicky nesmierne zaujímavé rozprávania som chodievala nahrávať niekoľkokrát za rok po dobu ôsmich rokov. Zároveň som čím ďalej tým viac preciťovala, že sa nesmierne previním na Ilone, na Rómoch i na Nerómoch, ak jej rozprávanie nepoviem ďalej.“ Bol som na príbeh týchto kníh zvedavý, tak som s pár otázkami oslovil editora vydavateľstva Triáda Roberta Krumphanzla. Bolo to takto:

Aký je príbeh spolupráce vydavateľstva Triáda s pani Milenou Hübschmannovou?

V roce 1997 vyšla kniha Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, kterou paní doktorka uspořádala a přeložila z romštiny, v roce 2002 vyšlo druhé a 2010 třetí vydání. Roku 2000 básně Margity Reiznerové Suno / Sen v jejím překladu, 2005 první díl Po židoch cigáni, tisícistránkový soubor svědectví slovenských Romů o letech 1939 – 1945.

Ako došlo k tomu, že vyšla kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou?

První ukázky byly uveřejněny v roce 1994 anglicky v literární revui Trafika, kterou v Praze začali vydávat mladí Američané. Výběr v Trafice tehdy zprostředkovala Marta Miklušáková, od ní jsem se o rukopisu dozvěděl. Seznámila nás s Milenou Hübschmannovou a domluvili jsme se. Přesně takové knihy jsme chtěli v tehdy vzniklém nakladatelství Triáda vydávat. Měli jsme štěstí.

Prečo ste také knihy chceli vydávať? A čo znamená „také“?

Snažíme se vybírat si takové tituly, které bude mít smysl číst ještě za dvacet či více let. Co v našich očích nemá budoucnost, tím není potřeba se zdržovat ani v přítomnosti. Hodně prostoru věnujeme poezii a myšlení o literatuře. V nich je koncentrovaná lidská zkušenost, jako jedinečná a zároveň všeobecná, tedy týkající se každého. Duchovní a přitom pozemská, vycházející z konkrétního života. Individuální, ale napojená na společenství. Jde jistě o víc než o estetickou zkušenost, i když právě i ta je – propojena s dalšími životními složkami – způsobem starosti, péče o lidskou duši. Jednou z těch dalších složek je například aktivita ve světě, proto nás zajímají životní příběhy, ať už třeba život mladé dívky, která si v životním ohrožení psala deník, romského partyzána, statečné novinářky a občanské aktivistky, pravoslavného kněze nebo katolického mnicha.

Kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou bola pripravená na vydanie v roku 1986, no vyšla až o jedenásť rokov neskôr. Prečo nemohla byť vydaná pred rokom 1989?

Ta kniha, když ji čtete, není navenek politicky nijak zvlášť odvážná, někde dokonce možná naopak, ale v jejím podání, v jazyce je taková míra vnitřní svobody, že to ve zdejších poměrech, byť už na sklonku komunismu a po nástupu sovětské glasnosti, nemohlo projít těmi nesmírně rigidními kolesy centrálně dirigované společnosti, a taky neprošlo. Respektive, dřív se ten režim rozdrolil a padl, než kniha stačila vyjít. A samozřejmě, objevuje se v ní romština a téma romství, to bylo něco, co oficiálně mělo přestat existovat, něco jako vada řeči, nebo spíš muzeální relikt (což připomíná ty nacistické plány na muzea zaniklé židovské kultury). Ale rozhodně to nesmělo být podporováno, aby s tím kdokoli přišel jako s takhle živou, tady přítomnou a strhující záležitostí. Navíc v té knize je zaznamenána historie, která byla zamlčována.

Po roku 1989 zas kniha „nemohla“ vyjsť z ekonomických dôvodov? Potvrdili sa obavy z nerentabilnosti? Kde sa nabrala odvaha vydavateľstva Triáda vydať knihu, „ktorá sa neoplatí“?

Triáda vznikla v polovině devadesátých let, kdy se začala poněkud ustalovat hektická situace na vydavatelském poli, která nastala po pádu komunistického režimu. Na jedné straně opadal masový zájem o dřívější prohibita, náklady knih prudce klesaly, ale při tom se teprve začal zřetelněji ukazovat rozsah kvalitní literatury potlačované minulým režimem. Bylo jasné, že je třeba i v literatuře žít současností, zároveň s tím ale hrozilo, že dřívější potlačovaná literatura zůstane navždycky pohřbena, protože nová doba k ní nedokáže být dostatečně pozorná.

Říkám to proto, že tohle byl také případ knihy Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, a podle mě skutečný důvod, proč vyšla až osm let po listopadovém převratu. Na všechno tohle se zdálo být najednou po sedmi deseti letech v jistém smyslu už pozdě, ale z dnešního pohledu – kdybychom na takové uvažování přistoupili, bylo by to dnes jenom marnější.

Aký mala ohlas v Čechách a na Slovensku?

Bezprostředně po vydání někteří knihkupci odmítali knihu prodávat. Moje stará tetička mi psala nabádavě káravé dopisy, že „cikány“ dobře poznala a jediné, co na ně platilo, byla přísnost a justiční postihy, a že zvlášť ta předmluva Mileny Hübschmannové je lživá... Ekonomicky znamenalo první vydání propadák. Zároveň se postupně, a trvalo to ještě pár let, nenápadně začal vytvářet velmi bytelný a rozšiřující se okruh lidí, kteří se pro ni nadchli, nebo jim byla aspoň sympatická. Byl to velký úspěch, pozitivní věc. Nezapomeňte, že když kniha vyšla, seděli v českém parlamentu Sládkovi republikáni, otevřeně xenofobní strana, což samozřejmě člověk vnímal. A většina českých deníků, včetně těch nebulvárních, referovala o Romech zpravidla jen v rubrikách o trestných činech (viz kniha Jiřího Homoláče A ta černá kronika!, 1998). Najednou tohle...

Ako bola prijatá kniha medzi Rómami? Vyšla táto kniha aj v rómskom jazyku, alebo aspoň jej úryvky?

Pro Romy, zvláště ty vzdělanější, byla povzbuzením a přijali ji velmi kladně. Co mně však přišlo nejdůležitější, že to byla a je kniha, která staví mosty, otevírá cestu majoritní společnosti k elementárnímu poznání nedostatečně akceptovaných sousedů. Kniha vyšla v několika jazycích včetně francouzštiny a angličtiny, ale romsky nikoli, přestože k několika pokusům došlo. Potíž je totiž v tom, že její romský originál neexistoval. Byly nahrávky, z nichž Milena Hübschmannová vybírala, redigovala je a překládala, ale jako celek, takto uspořádaný a zredigovaný kniha v romštině nikdy nevznikla. Je to škoda a také paradox. Milena Hübschmannová tuto knížku považovala za ne-li nejdůležitější, tedy určitě nejosobnější z edic, které připravila. Velmi váhala, jestli má být uvedena jako spoluautorka – ona totiž je skutečně rovnocennou spoluautorkou –, až nakonec převážily argumenty, že má to životopisné vyprávění vyjít pouze pod jménem vypravěčky, Eleny Lackové. Byla by jistě velmi stála o to, aby kniha vyšla romsky, ale připravit její romské znění bylo v devadesátých letech i potom nad její možnosti. Většinu sil věnovala svým studentům na nově založeném oboru romistiky na filosofické fakultě, kromě toho založila romistický časopis Romano džaniben, pak přišla práce na edici svědectví slovenských Romů...

Elena Lacková na mieste niekdajšej rómskej osady vo Veľkom Šariši

Pre mňa bola táto kniha – keď som ju prvýkrát v roku 2001 čítal – a stále je, najväčším vhľadom do života Rómov na Slovensku. Čím je tá kniha pre vás?

Tak samozřejmě to, co říkáte – to bylo něco jako „objev světadílu za vlastní chalupou“. V devadesátých letech byly módy všelijakých exotik a celoevropsky, nejen u nás, i určitá nová vlna zájmu o to, čemu se už před válkou říkalo jednak „regionalismus“, jednak „magický realismus“. Najednou to nebyl bretaňský, irský, indický nebo jaký import, ale něco, co máme tady a máme šanci vzít to za své. Dnes mi ale jako mnohem naléhavější připadá to téma chudoby jako sociálního zla, které knihou prochází.

Chtěl bych však uvést ještě jednu věc, která souvisí s edičním profilem nakladatelství. Spolupráce s Milenou Hübschmannovou založila jednu z vydavatelských linek Triády. Na původní impuls navázali její žáci-romisté, z nichž vyrostly mimořádné osobnosti. Tak v dalších letech vyšly zásluhou Jana Červenky prózy Eriky Olahové (2004), pohádky Gejzy Demetera v překladu a uspořádání Zbyňka Andrše (2011) či dvojjazyčný výbor z díla Andreje Gini, který uspořádaly a edičně připravily Karolína Ryvolová a Helena Sadílková (2013).

Odporučili by ste túto knihu ako začiatok dialógu medzi Rómami a väčšinovou spoločnosťou?

Tak především, dialog můžou mezi sebou vést jenom konkrétní lidé, nemůže ji vést společnost s někým... Problém nejsou „oni“, je to společný problém, který máme, a je to příležitost, abychom sami sebe překonali a vyrostli tím, že jej budeme řešit a za dvacet třicet let se podaří odstranit jeho příčiny, nebo je alespoň zmírnit na nejmenší možnou míru.

Predchádzajúcou otázkou sa dostávam k prvému zväzku diela - s podľa mňa geniálnym názvom Po Židoch Cigáni – ako vznikla táto kniha?

Bezprostředně po vydání Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou jsem se paní doktorky Hübschmannové ptal, co dalšího by považovala za důležité připravit k vydání, a ona bez zaváhání říkala, že svědectví slovenských Romů o letech 1939 až 1945. Zaznamenávala jejich vzpomínky od sedmdesátých let a v letech devadesátých k tomu vedla i své žáky na romistice. Ale většina těch záznamů byla jen na páskách nebo na kazetách, měla jich doma několik skříní, některé byly přepsané na psacím stroji a většina jich nebyla přeložených z romštiny. Vedla totiž ty rozhovory záměrně romsky, jednak proto, že to byl mateřský jazyk mluvčích, jednak protože je povzbuzovala, aby se k romštině jako ke svému jazyku hlásili. A také kvůli romštině samé – aby zaznamenala její podoby, její bohatství. Pro ni byl vědecký, filologický a etnologický zájem spojený se snahou pozvednout romství, byla přesvědčená o tom, že jazyk jako hlavní z identifikačních znaků a návaznost na kulturní tradici mohou být prostředky k emancipaci Romů, podobně jak tomu bylo v případě českého nebo slovenského národního obrození. Rozhovory, které vedla, nebyly zaměřené výlučně na dobu války, ale pochopitelně ve zkušenosti lidí, s nimiž mluvila, bylo toto období naprosto zásadní.

Dohodli jsme se tedy, že první svazek bude mít kolem pěti set normostran a vznikne asi do dvou let. Začala rozhovory editovat, překládat, zapojila do přípravy řadu dalších lidí, své studenty touhle prací zároveň učila. Postupně krystalizovala zřetelná spojující dílčí témata, které Milena Hübschmannová seskupovala do jednotlivých oddílů. V průběhu přípravy, jak se texty rozrůstaly a podoba knihy se jí pod rukama začala zřetelně strukturovat, jsme se také dohodli, že budou dva díly a že oba edičně připraví najednou, i když je nevydáme zároveň. To znamená, že než vyjde první díl, odevzdá rukopis i toho druhého. Bude nejenom jasný obrys pokračování, ale bude hotový i celý obsah. Chtěli jsme předejít tomu, že se například při další přípravě koncepce rozpadne nebo se ukáže, že některá část není dost bytelně vystavěná. Nakonec během tří nebo čtyř let Milena Hübschmannová připravila přes dva tisíce stran. I tak to byl jenom výběr.

Kedy môžeme očakávať ďalší diel?

Rukopis druhého dílu je připravený od roku 2005. Proměnit jej v knihu bude představovat asi dva roky práce několika lidí. Střádám odhodlání se do toho dobrodružství vrhnout...

A na záver pár otázok o Českej cikánskej rapsodii – ako vznikala, bola to vaša osobná iniciatíva?

V době, kdy jsme s Milenou Hübschmannovou dokončovali první díl Po Židoch Cigáni, přišel historik Jan Tesař – s nímž jsme zároveň připravovali jeho druhou knihu v Triádě – s tím, že počátkem šedesátých let zaznamenal vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka... Úloha nakladatelství byla poskytovat Janu Tesařovi zázemí. Stál mimo jakékoli instituce, historické práci se věnoval naposledy před pětatřiceti lety, než byl v roce 1969 z politických důvodů uvězněn. Po propuštění z vězení v roce 1976 se věnoval občanské opoziční práci. Tou tehdy připravovanou knihou byly právě jeho historické studie o počátku nacistické okupace, které napsal před vynuceným profesním přeryvem. Vyšla v roce 2006. Zdálo se mi logické, aby navázal, jestliže k tomu měl vůli, a své historické dílo dovršil. V tom jsem ho povzbuzoval.

Koľko odvahy treba na vydanie takéhoto veľdiela? U mňa sa to ako vydavateľský počin zaraďuje za Horáčkove Velké dějiny zemí Koruny české. Totiž, pripadá mi to ako veľmi špecifická téma a život jedného človeka, jedného etnika, v krátkom časovom rozpätí, aj keď s veľmi širokým záberom.

Velkou odvahu prokázal především Jan Tesař, který vzpomínky Josefa Serinka připravil k vydání a Serinkův životní příběh vykreslil na pozadí československých dějin 20. století. Věnoval tomu třináct let v době mezi sedmdesátým a třiaosmdesátým rokem svého života a vtělil do té knihy svou celoživotní zkušenost profesionální i lidskou. Jednou nad korekturami mluvil o tom, že by chtěl napsat studii o tom, co je to stáří – metodologicky jako historik, pojmenovat to tak, jako zachází s tím historickým materiálem. Každý ze tří dílů, které tvoří Českou cikánskou rapsodii, měl zhruba pět redakčních verzí a potom v sazbě zase každý zhruba dvacet korektur. To je kniha, která Janu Tesařovi hodně vzala, ale ještě víc dala. A domnívám se, že stejně nabízí čtenáři. Nestačí ji přečíst jednou, navede ho k druhému čtení, ke třetímu, a pak mu dává šanci otevřít něco, co přispěje k jeho životu novou kvalitou.

Veledílem je to možné snad nazvat kvůli rozsahu, rozsah ale sám o sobě není přednost. Kdyby to, co Jan Tesař píše, šlo napsat na sto padesáti stranách, určitě by tomu sám dal přednost. Má to rysy určité kroniky, jsou tam vykresleny desítky lidských charakterů a osudů, k nimž Tesař nepřistupuje nijak sentimentálně nebo s falešnou pietou, a přitom velice pozorně a vážně. Starosti těch lidí nabízí jako starosti, jejichž váhu bychom si měli připouštět, zapojit je do vlastní zkušenosti.

Když mluvíte o jednom etniku – to je právě ono, domnívám se, že Jan Tesař chápe Serinkovo romství ne jako něco, co vymezuje jeho, Serinka, oproti ostatní společnosti – byť je jeho život romstvím nepochybně výrazně určen –, ale jako to, co podobu té společnosti spoluvytváří. Formuloval to na konci Rapsodie ve svém „snu o národě česko-slovenském“, jehož příkladnými reprezentanty jsou, vedle statečných horáckých obyvatel, v historickém okamžiku, o němž píše – Rom Josef Serinek a Žid Harry Freund. Jde o to, že národ založený na vylučování podle etnického (rasového, genealogického, případně nějak jinak pojmenovaného) „klíče“ je dřív nebo později odsouzený k zániku. K postupnému oddrolení, anihilaci. A to je taky jedna z příčin, proč český národ umírá – jak je Jan Tesař přesvědčen –, a jestliže se toto nezmění, tak dříve nebo později opravdu zajde. Pro to, aby byl národ (jako jistá společenská jednotka, nikoli ve smyslu nacionalistickém) životaschopný, je potřeba se soustředit k nosnějším idejím, než je etnicita.

S tým úplne súhlasím, a práve preto mi rozdielna etnicita (v úzkom poňatí ako jazyk a kultúra) pripadá ako prostriedok obohacovania kultúrne rôznorodých skupín obyvateľstva. Čo pre vás znamená tá kniha?

Pro mě je především neodlučně spojená se setkáními a přátelstvím s Janem Tesařem.

Je takáto literatúra dôležitá pre emancipáciu Rómov (hoci ťažkosti Rómov vnímam stále viac ako ťažkosti chudoby – samozrejme prameniacej z vylúčenia majoritou)?

Zmínil jsem se o pojetích Mileny Hübschmannové a Jana Tesaře. Pozoruhodné je, že jakkoli se obě dají vyložit jako do jisté míry protichůdná, u obou opakovaně prosakuje do jejich pohledu i opačný akcent (etnický – sociální). To znamená, řečeno zjednodušeně, že lze dávat různé důrazy, ale věc je komplexní. Domnívám se, že literatura, jakou vydáváme, může pomáhat stavět mosty. Nemůže ale nahradit místní občanskou aktivitu a vznik a činnost přiměřených institucí.

Ako je to s pamäťou Rómov? Je zapísaná? Existuje?

Je toho zapsáno velmi málo, i když ve srovnání s tím, co je zaznamenáno před první polovinou 20. století, samozřejmě nesrovnatelně víc. Historie se píše vždycky ze současnosti, která určuje jak úhel pohledu, tak zájem o konkrétní fakt z minulosti, jakkoli z odstupu už řadu věcí nejde zpětně zjistit, protože svědkové zemřeli a hmotné památky se nedochovaly. Historiografie ve svobodné společnosti má otevřenou možnost nebýt pouze ve službě stávající moci, ale vždycky je – a v tom je její přednost i limit – věcí aktuálního sebepochopení. To, o co se historici zajímají ve vztahu k minulosti, jaké otázky si pokládají i na jakou poptávku mezi lidmi reagují, svědčí tedy především o nás přítomných. Zájem o marginalizované skupiny, o oběti zločinných režimů či skrytou, „neoficiální“ historii tedy o nás něco vypovídá. Ale dnešní doba má také svou zamlčovanou historii. Jsou to například desítky tisíc životů poškozených systémem zvláštních škol, podlamujícím pak sebevědomí již několikerého pokolení takto sociálně vyloučených. Bylo by třeba sbírat svědectví o těchto tragédiích.

Jakub Kratochvíl

Zobraziť diskusiu (0)