Baumgartner se z velké části zabývá vzpomínkami starého muže, který se vleče lógrem svého života, který mu zbyl po náhlé a tragické smrti jeho ženy. Sy Baumgartner, emeritní profesor filozofie na Princetonu, „autor devíti knih a mnoha kratších prací o filozofických, estetických a politických záležitostech“, žije sám a dělí své dny mezi práci na různých rozpracovanéch esejích, hloubání nad sbírkou nepublikovaných rukopisů své zesnulé manželky Anny a dlouhými procházkami „palácem vzpomínek“. V jednom ze svých esejů se Baumgartner snaží rozšířit metaforu „syndromu fantomové končetiny“ a představit si sám sebe – bez manželky, která ho učinila celistvým – jako „lidský pahýl“.

Chicago Review of Books

Kniha začíná sérií nehod. Sy Baumgartner, sedmdesátiletý profesor filozofie na Princetonu, si opaří ruku u sporáku. Krátce poté se dozví, že si manžel jeho uklízečky uřízl pilou dva prsty. Pak, když doprovází Eda Papadopoulose, mladého odečítače vodoměrů, dolů do sklepa, Baumgartner upadne. Zatímco se vzpamatovává z pádu a přemítá o „tomto dni nekonečných nehod“, jeho mysl se vrací do roku 1968 a přehrává si okamžik na Manhattanu, kdy poprvé zahlédl Annu, ženu, která se stala láskou jeho života.

Los Angeles Times

Stagnace Baumgartnerovy přítomnosti je zmírněna návraty do minulosti prostřednictvím jeho vzpomínek, Anniných spisů a v jednu chvíli dokonce i jeho rodinné historie – v metafikčním mrknutí, typickém pro autora, je odhaleno, že rodné jméno Baumgartnerovy matky je Auster. Jak však naznačuje záměrně dvojznačný konec románu, na posledních věcech je často překvapivé, jak dlouho trvají a přetrvávají. Nějak se sice zastavíte, ale to ještě neznamená, že jste došli na konec.

The Straitstimes

V posledním románu Paula Austera přijde hlavní hrdina, sedmdesátiletý profesor na Princetonu, o svou ženu Annu. Stalo se to před deseti lety, když ji zabila vlna na Cape Cod. „Nehraju si na oběť, ani nepláču nad sebou ani si nestěžuji do nebe: Proč já? Proč ne já? Lidé umírají.“ Zapomenout na ni nepřipadá v úvahu, profesor naopak tráví čas opětovným čtením autobiografických příběhů, které napsala. Mnoho příběhů je o něm, Sy Baumgartnerovi, a jejich čtení je jen další způsob, jak vidět svou minulost očima ženy, která ho milovala. Dokonce i novou ženu, kterou Baumgartner potká a do které je podle svých slov zamilovaný, používá pouze jako srovnávací nástroj k přezkoumání charakteru, rodinné historie a fyzických kvalit své mrtvé ženy.

Nečiní tak však pateticky nebo, jako Proustův vypravěč, se žárlivostí, ale dokáže vzpomínku na svou mrtvou ženu využít jako proaktivní energii k dalšímu životu. Daří se mu žít a mít plány do budoucna. Pokračuje v psaní knih, jako je monografie o Kierkegaardových pseudonymech, a začíná objednávat knihy online, „které nepotřebuje a které nikdy neotevře, a které nakonec daruje místní veřejné knihovně, jen aby strávil pár minut ve společnosti Molly“, kurýrky UPS, „pokaždé, když zazvoní na zvonek, aby ji doručila“. To jsou triky, jak se vyhnout celodennímu pláči. Baumgartner je navenek stále nadšený, stále miluje, stále touží, stále chce žít, ale hluboko uvnitř je mrtvý. Ví to už deset let a deset let dělá všechno možné, aby to ignoroval. V určitém okamžiku se však zdá, že tato vnitřní smrt je už definitivní.

Téma smrti, smutku a vzpomínky prostupuje celým dílem Paula Austera, i když často s radostí, s humorem, s oním krásným francouzsko-americkým setkáním Jacquese Lacana a Nathaniela Hawthorna. V Baumgartnerovi je však vše explicitní, snad i díky nemoci spisovatele, který varoval, že „by to mohla být moje poslední kniha“. Tváří v tvář smrti, své vlastní, Auster píše knihu, ve které hovoří o smrti druhých, o smrti osoby, se kterou trávíte nejvíce let a možná i ty roky nejšťastnější. Austerovo psaní je jasnější než obvykle. Je těžké nazvat Baumgartnera „knihou závětí“, ale napsat tak explicitní knihu ve chvíli, kdy jste nemocní a staří a poté, co jste ztratili dítě – není tak těžké si myslet, že závěť je ten správný termín.

Baumgartner nechce zemřít proto, že by mu záleželo na jeho životě, na jeho knihách nebo na jeho nových příbězích, ale proto, že kdyby zemřel, jeho žena by zemřela úplně. „Živí mohou držet mrtvé v jakémsi provizorním limbu mezi životem a neživým“. Proust napsal: „Někdy se říká, že něco jako bytost může existovat i po její smrti, pokud tato bytost byla umělcem a vložila do svého díla něco ze sebe. Stejným způsobem snad něco z jedné bytosti, naroubované do srdce druhé, také pokračuje ve svém životě i po smrti.“

Ve starém rozhovoru pro Paris Review Auster řekl, že „když se dožijete padesátky, začnete být obklopeni duchy. Žijí v nás a my trávíme stejně času mluvením s mrtvými jako se živými.“ Řekl, že samozřejmě i mladí lidé vědí, že zemřou, ale pro staré lidi je to hlavně ztráta druhých, která má velmi hluboký dopad. „Život je krátký, je křehký, klame vás. Koneckonců, kolik lidí za svůj život skutečně milujeme? Málo, velmi málo. Když většina z nich odejde, mapa našeho vnitřního světa se změní.“ Baumgartner ukazuje novou mapu Austerova vnitřního světa.

Rivistastudio

Zobraziť diskusiu (0)