Hledání Boba Dylana je plné paradoxů a rozporů, zastíněné sedmi druhy dvojznačnosti, sežehnuté září jevištních světel, vystupňované drsným humorem a zatemněné jeho i naší bolestí. Dylan nosil mnoho masek, ujímal se mnoha rolí a vymyslel celou sbírku postav, v nichž poznáváme své přátele i nepřátele. „Dylan má spoustu stránek, je plný,“ řekl jeden jeho kamarád z Woodstocku. „Je nejmíň tuctem různých lidí,“ soudil Kris Kristofferson. „Jen mě nechte být sám sebou,“ napsal Dylan v roce 1964.

Celá jeho dráha je osobním hledáním, nepřetržitým během po nekonečné duchovní silnici. Stejně jako každý umělec měl svou představu o budoucnosti: „Jednou bude všechno plynout hladce jako rapsodie / až namaluju svoje mistrovské dílo“.

Dylanovy písně organizují naši dobu – zná je, miluje a zkoumá armáda dylanovců, dylanologů, „dylantantů“, Dylanových vykladačů, fanoušků, podivínů a stoupenců. Byli mezi nimi i dva muži jménem Carter – jednomu se říkalo Hurikán a bydlel svého času ve věznici a druhý se jmenoval Jimmy a bydlel svého času v Bílém domě. Vězeň Carter označil Dylana za „člověka k životu a žití, a ne k smrti a umírání“. Když budoucí prezident Carter přijímal nominaci, poradil Americe, aby měla na paměti Dylanovu větu, že „ten, kdo se zrovna nerodí, právě umírá“.

Jakkoli hluboko je Dylan pohroužen v show businessu, jeho sláva, kruté žerty a klamy tvoří jen část jeho krajiny. Stal se součástí klasického amerického folkloru, popové tradice a mytologie, kdy ale „mýty“ nejsou ani tak „falešnými představami“, jako spíš rázovitými symboly a příběhy, jež vyjadřují sny, postoje a hodnoty kultury.

Už v roce 1964 věděl, jak je nebezpečné definovat své názory a psaní, a sardonicky poznamenal: „Nic nevytvářejte, bude se to dezinterpretovat a nezmění se to. Bude vás to pronásledovat po zbytek života.“ Myslím, že Dylan si chtěl vždycky ponechat otevřené všechny možnosti. V roce 1966 řekl: „Já nic nedefinuju. Ani krásu, ani vlastenectví. Beru každou věc takovou, jaká je, bez nějakých předešlých pravidel o tom, jaká by být měla.“ V roce 1976 prohlásil, že „nechápe hodnoty, kterými se lidi řídí... Neumím pochopit hodnotu definice a omezování. Definice ničí. A navíc není na tomhle světě nic definitivního.“ Navzdory dvojznačnosti, vzdoru a rétorických příkras Dylan často a jednoznačně definoval sám sebe a tyto definice se měnily. Ode dne, kdy jsem se s ním v roce 1961 seznámil, se přiblížil k definování tvaru, průběhu, morálnímu řádu a přediva naší doby víc než kterýkoli jiný umělec, s nímž jsem se setkal.

Přesto v roce 1968 poté, co napsal mravokárné a Biblí prodchnuté album John Wesley Harding, klidně prohlásil, že „všichni jsme moralisté“. Dylanova schopnost se měnit byla implicitní kritikou nepružného vzdělávacího systému, který přináší „zbytečné a bezvýznamné vědomosti“. Vzpurně odešel z vysoké školy a pak zjistil, že univerzity a muzea patří k institucím, kde „je velkým nepřítelem bezživotí“. V šedesátých letech, kdy se proměňovaly hodnoty, se však stal hrdinou pro vysokoškoláky a intelektuály. Někteří mu říkali „veřejný autor číslo jedna“. Začátkem osmdesátých let byl už Dylan, spisovatel a muzikant samouk, vhodným předmětem zkoumání. A Princetonská univerzita mu udělila čestný doktorát.

Je to v podstatě zamlklý člověk, ale umí se sžíravě vyjadřovat. Dovede komunikovat na mezinárodní úrovni, ale často nedokáže komunikovat přímo s těmi, které má kolem sebe. Jeho osobnost zabarvily nálady tmy i světla, ale mlčení se střídalo s výstřely z pistole nebo s gejzíry výřečnosti. Přesně to vystihl v tomto verši: „Jsem bezmocný jako dítě nějakého boháče.“

Vyjadřoval se v hádankách a neplýtval slovy, když psal o lítosti, hrůzách, oproštění, touze, zranitelnosti, osvobození, odpovědnosti, klecích, pastích či nespravedlnosti. Byl klasickým autorem této doby. Jeho hlavní formou byl písňový text. Často se uchyloval k černému humoru, když psal o aroganci moci a vlivu, o utopičnosti a jejích svodech, o existenciální svobodě a moderní apokalypse, o hledání identity, angažovanosti a jejím nedostatku, o lásce a množství jejích podob a o všech falešných představách, které nás omezují, i o pravdách, jež nás mohou osvobodit. Vždycky kladl provokativní otázky. Když zpíval o svém hledání odpovědí a nových otázek, jeho písně udávaly krok našemu vlastnímu hledání. S Dylanem jsme vyrostli nebo zůstali mladší. Protože byl často mylně chápán, dožadoval se odpovědi na otázku: „Proč se tak bojíte věcí, které nechápete?“ Hodně toho věděl i o strachu: Zkušenost nás učí, že lidi ze všeho nejvíc děsí ticho.“ Stejně jako Rimbaud („Jsem mistrem ticha“) věděl, jak ticho zvládat a proměnit je v ochrannou zeď okolo moudrosti. Jako kamarádovi, novináři, kritikovi a životopisci se mi nejednou podařilo za tuto zeď proniknout. Dylan mi často poskytl klíč, jindy jsem zase našel dveře sám. Bylo úžasné, když se opravdu otevřel. Jednou mi řekl: „Každej má nějakej úkol. Já prostě nevěřím, že se lidé rodí a umírají bez důvodu.“ Několikrát opakoval, jak nesnáší nálepkování. „Sám nevím, kdo jsem, abych řekl pravdu. Když jsou lidé přesvědčeni, že jsem to či ono, tak už v tom je mezi nimi a mnou nedorozumění, jakási hradba.“ Řekl mi toho v průběhu let hodně, ale říká spoustu věcí i těm, kteří se s ním nikdy osobně nesetkali a jeho písničky skutečně poslouchají.

Dylan, byť posměšně, zdůrazňoval svou roli baviče, „někoho, kdo dělá písničky k tanci“. Snižoval svou roli učitele, ale naučil nás toho hodně o lásce a ztrátě, o chybách a moci společnosti, o alchymii a spáse či pomezí mezi životem a smrtí. Stejně jako Junga ho vždycky udivovala kreativita, která z něj vychází. O svém úspěchu jednou řekl: „Jsem tam, kde jsem, jenom díky času a náhodě. Takových jako já jsou v celých Spojených státech miliony. A všichni jsou celí žhaví, ale nedokážou se odpoutat od místa, kde jsou.“

Dylan téměř sám sundal poezii ze zaprášených polic a vložil ji do jukeboxů. Přesto mu vždycky bylo nepříjemné, když ho označovali za „básníka“. Jednou v rozhovoru se mnou vybuchl: „To je takový velký a zatracený slovo, když si tak někdo říká! ,Básník‘! Myslím, že básník je každej, kdo si básník neříká. Když mi lidi začali říkat básník, šťastnej jsem z toho nebyl.“

Tím, že zavrhoval titul „básník“, se chránil před těmi, kdo neznají slavnou tradici folku a lidové poezie, před těmi, kdo nevidí umění v tom, jak si Dylan vypůjčuje a přetváří každodenní projev, před těmi, kdo odmítali možnosti literatury jukeboxu. Začal jazykem lidové mluvy a pak dospěl k vybroušenějšímu městskému vyjadřování. To, jak umanutě používá větnou skladbu, slovník a rytmus hovorové mluvy, jak spoléhá na formu lidové písně a odmítá nálepku básníka, zpomalilo jeho seriózní přijetí za literární osobnost. Proč je Dylan tak pozoruhodný básník? Mohu připomenout jeho sevřené formulace a aforismy, schopnost říci několik věcí zároveň, jeho odvážné používání metafor, přirovnání a symbolů, jeho evokativní obraznost, chytré užívání rýmů a skororýmů, zvuků a barev slov, překvapivých kontextů a kombinací dobře volených vět, jež oslovují a znepokojují posluchače, používání hudebních zvratů a působivost jeho veršů. Pro mnoho lidí je Dylanovo umění aurálním i orálním výrazem, který potřebuje nuance a důraz písně. A i když jeho texty známe, znovu na stránce ožívají a v hlavě nám zní hudba.

Jak literární přijetí Dylana sílilo, už se méně ošíval nad tím, že je považován na vizionářského básníka, jenž významně přispěl k modernistické poetice. Když ho komentátoři označili za Whitmana s kytarou či Rimbauda se smlouvou s nahrávací společností, Dylan mohl přestat předstírat, že nepozná rozdíl mezi básní a dásní. Definici „literatury“ bylo třeba nově rozšířit tak, aby zahrnovala i Dylanovo umění.

Zásadní význam k pochopení Dylanovy aureoly génia je jeho umění skrývat umění. Často dělal dojem, že je jen spontánní a intuitivní dělník slov, jakýsi náhodný pěvec. Své záměrné a vědomě vystavěné konstrukce, jimiž je jeho práce protkaná, chránil před přemírou kritiky. Jelikož jeho odsudky společenských nešvarů a lidských selhání byly tak ostré, měli jeho posluchači pocit viny a někteří mu to hned vraceli. Říkali o něm, že je arogantní, manipulativní, ctižádostivý, paranoidní a egoistický. Často přiznával, že ho jeho náhlá sláva rozhodila a že by byl rád, kdyby byl o lidech neřekl tolik nepěkných věcí.

Tento romantický, rozhněvaný, vášnivý, úchvatný a pobuřující člověk, o němž si řada lidí myslela, že nedokáže udržet žádný delší intimní vztah, je však, jak bez okolků sám přiznává, plný protikladů. Neomylný byl však jeho soucit s oběťmi, které rozeznával v každém z nás – s oběťmi společenských lží, dezinformací, vládní manipulace, médií, hudebního světa. Slyšel apokalyptické hlasy a vzdálené zvony v bouři.

Robert Shelton – No Direction Home

Zobraziť diskusiu (0)