Satira ve stylu Woodyho Allena, co zaujme svou nevšedností
Sbírka krátkých próz Filipa Mikuše Výstava chameleonů je souborem, kde se s mystifikační hravostí překračuje obvyklá podoba povídkového vyprávění. Satirický osten provází všudypřítomný humor, který může upomenout na Woodyho Allena či monthypythonskou ale i haškovskou tradici. Až bizarní logika a experimentální rozkročenost zase připomene Daniila Charmse či Donalda Barthelmeho.
V časech dlouho trvajícího volání po „svěžím větru v tuzemské literatuře“ představuje Mikušova sbírka krátkých próz jasnou a nepřehlédnutelnou odpověď na tento hlad po svérázném pojetí a neoposlouchaném hlase v soudobém českém písemnictví. Ač je autor debutant, není na literární scéně nováčkem, doposud však publikoval časopisecky a stál na literární periferii.
Text Filipa Mikuše přitom sází nejen na nový přístup ke psaní jako takovému, nejedná se o samoúčelné literární hříčky. Autor jejich prostřednictvím (a často též za využití zdánlivě bizarního humoru, který v sobě ovšem skrývá dosti inteligentních a až intelektuálních narážek) svébytným a neotřelým způsobem reflektuje současnou společnost, karikuje a poukazuje na její problémy.
Mikušovy povídky čtenáře baví od první do poslední strany potměšilým, místy podvratným, místy sarkastickým, neustále ale chytrým humorem. A vězte, že chameleoni se do názvu této knihy nedostali náhodou. Filip Mikuš sahá po zcela rozličných námětech a rovněž formálně jsou jeho povídky přehlídkou vyprávěcích postupů a možností. V knize najdeme jak svébytný manuál, literární koláž či zamítavý dopis adresovaný autorovi, tak třeba texty upomínající na strohé protokolní vyjadřování, přepis rozhlasového vysílání nebo povídku odkazující na kronikářské zápisy. Ve všech těchto polohách dovede Mikuš daný specifický diskurz vhodně napodobovat a ve stejné chvíli zábavně podvracet, přičemž se v knize prostřednictvím literárních odkazů projevuje i autorova erudice. Díky mystifikacím a sebemystifikacím, které povídky prostupují, upomíná Výstava chameleonů na to nejosobitější z české humoristické literatury, jako je třeba dílo neprávem pozapomenutého spisovatele a fejetonisty Jiřího Haussmanna.
Velkou předností Filipa Mikuše je to, že ve svých textech nesklouzává k samoúčelnosti (a pokud přece jenom ano, vždy je v takové chvíli patrný autorův záměr). To se týká spisovatelova zacházení s náměty – některé povídky vybízejí až k alegorickému čtení, některé zacházejí na hranu štiplavé provokace – i s jazykem. Filip Mikuš je schopný stylista, který dovede měnit polohy svého psaní podle zvolené formy.
Vedle témat a jejich pojetí nelze též nezmínit jazykovou a stylistickou stránku, která je v Mikušových textech na tuzemské poměry velmi ojedinělá a celkově na vysoké úrovni. Autor pracuje s jazykem pečlivě a s vysokou mírou citlivosti, každá věta či užitý výraz působí promyšleně.
Byť by se mohlo zdát, že jde primárně o zábavnou literaturu, akcentuje Mikuš různá vážnější společenská témata.
