Může být člověk buď fanoušek, nebo kritik – a nebo taky je mu to všechno tak nějak jedno. Asi to od literárního aktivisty není úplně správný postoj – ale momentálně vyznávám tu třetí pozici. Pokusím se vysvětlit. Ceny Litera jsou tady – a vždycky začátkem jara dokáží republice, že knihy ještě stále existují. Nějak knihy popularizují, dostanou je i do televize. Ceny mají svoje trvalé podporovatele a sponzory – a tedy jsou životaschopné. Pohled z druhé strany by mohl každoročně vypočítávat, co je špatně, které knihy chybí, co za tím, že chybí, vlastně je. A ano – pokaždé chybí něco podstatného, není zcela jasné, co vlastně chtějí ceny společnosti o knihách říct, kategorií je příliš a v porotách sedí stále stejní lidé. A rok od roku je to stejná a ještě stejnější estetická a obsahová nuda při závěrečném prezentačním večeru. Prošel jsem si oběma fázemi – a zakotvil na pozicích „je to jaké to je“. Pokaždé si společnost všimne, že knihy ještě nevymřely, pokaždé jsou mezi oceněnými skvělí autoři, v televizi jsou k vidění mnohem blbější pořady, oceněné knihy se vždy trochu lépe prodávají a tedy ceny prospívají i obchodu. A tu a tam jsou oceněny i knihy, které by člověk sám rád ocenil. No a že to nejsou ceny Tomáše Weisse? Je prostě třeba se s tím dospěle smířit…

………………..

Knihou roku 2021 se podle Litery stala biografie Gott od hudebního publicisty Pavla Klusáka. Tenhle znalec hudebních okrajů a specialit tady prokázal svoje schopnosti vyhledat informace, vyselektovat je, propojit je – a přinést nekonfekční syntézu. To bylo o to těžší, že se dotýkal života někoho, kdo se za svojí šedesátiletou kariéru v československém a českém popu dotknul popularity skutečně polobožské. Sáhnout národu/národům na Goťáka si tak trochu říká o metál za statečnost a tak trochu to hrozí inkvizicí. Jenže – jak už to chodí - kniha se nakonec dostane především k zájemcům o hledání pravdivého pohledu, ne k těm, kteří střeží Gottovu neposkvrněnost. Zcela logicky se také Klusákova kniha stala něčím víc než biografií. Je tak vlastně zachycením pop uměleckých podmínek hlavně v 60., 70. a 80. letech minulého století. Jakže se to vlastně mají umělci v totalitě chovat? Co se dá z jejich koexistence s totalitní mocí vypozorovat nebo pochopit? Proč jsou tak náchylní k poslušnosti a bezpáteřnosti?

………………..

Do úzkých se Litera tentokrát díky svým předpisům dostala s knihou Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta. Rudiš, obdivuhodně si už pár let rozvíjející kariéru v Německu, ji jako svoji první knihu napsal německy a do češtiny ji přeložila Michaela Škultéty. A tak se velmi dobře kriticky i čtenářsky přijatá kniha minulého roku nemohla ucházet o Literu za prózu a zbyla na ni „jen“ nominace na Literu za překlad, kde neuspěla. Oceňovaná kniha tak díky neschopnosti organizátorů a porotců správně posoudit, do jaké kategorie kniha patří, propadla roštem dějin téhle ceny vlastně bez povšimnutí. Ale pravidla byla tak nějak po rakousko-uhersku dodržena!

…………………

Udělování Litera za blog roku je pitomost od samého nápadu někdy před xy lety. Kdyby místo ní byla udělována Litera za sci fi, fantasy a horor – udělalo by se pro knihy opravdu něco dobrého.

………………….

Součástí vyhlašovací estrády je také to, že publikum a televizní diváci mohou na vlastní oči spatřit Čecha nebo Češku, kteří si za minulý kalendářní rok vypůjčili v českých knihovnách nejvíc položek. Tentokrát šlo o paní Janu, která se dostala až na číslo 930. Přiznala, že v tom figurují i časopisy, ale i tak. Na dotaz, jestli je opravdu takový kombajn na čtení, sympaticky odpověděla, že začne číst, ale když je to blbé, tak nedočítá, že je to škoda času. Když měla jmenovat některé ty knihy, které odložila, řekla, že to ne, že to jim neudělá, protože jiného zase klidně můžou potěšit. Přesně tak paní Jano, zdravíme a posíláme vám písničku.

…………………

Knihu, která získala Literu za prózu, jsem zatím nečetl. A vida, tady máme dopady cen v přímém přenosu – Destrukci Stanislava Bilera si chci přečíst v dohledném čase.

Zobraziť diskusiu (0)