Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Těhotenství je prý nejkrásnější období v životě ženy… Jak kdy!

Klára Svobodová (*1989) zažila těhotenství, která byla všechno, jen ne růžová. V současné době píše o svém životě blog Spocklidem a letos v listopadu k němu přibyla i osobní zpověď Těhotnej Buddha jako takový výsek z toho nejtěžšího, čím si prošla. Kniha zachycuje závažná rodičovská témata originálně a neakademicky, s nadhledem i humorem. Namísto suchých psychologických pouček přináší úlevu a pochopení.

# Píšete si osobně laděný blog. Jaký k němu má Těhotnej Buddha vztah – vychází z něj, nebo se jedná o úplně nový text?

Buddha byl první. Blog Spocklidem v podstatě vzniknul jako jeho propagace. Abych si budovala fanouškovskou základnu, připravené publikum. Schválně jsem tam začala používat i jazyk, jakým je Buddha psaný, abych zjistila, jestli je o něco takového zájem a bude to pro čtenáře snesitelné. Časem se z něj ale rozrostlo něco, co Buddhu přesahuje. Buddha je jen výsek toho nejtěžšího. Takové „best uff“. Spocklidem pokrývá i řadu dalších věcí. Moje soužití s dcerou, která má těžkou sluchovou vadu. Různé předsudky, se kterými se setkávám, každodenní zkušenosti se ztíženou komunikací v rodině. Sem tam přihazuji i tip na knížky. Drtivě v mém milovaném žánru sci-fi a fantasy. Říká se, že když začínáte psát blog, máte si vybrat úzce vymezenou oblast a za ty mantinely se nepouštět. Já jsem si tedy vybrala, že si nebudu vybírat a nijak se omezovat. Dávám tam celý svůj život a zatím to funguje. Vznikají zajímavé situace, kdy ženy, co mě sledují kvůli textům o rodičovství, se začínají dívat na Star Trek. Některým mužům, kteří si rádi čtou fantasy tipy, zase může otevřít oči, když vidí pohled z druhé strany. Přiznám se ale, že když jsem psala nějaký text na téma, které se v knize objevilo, a podařilo se mi v něm nějak zajímavě vystihnout myšlenku, tak jsem to do knihy nakonec přidala. Třeba úvod k Žofii vzniknul díky textu „Vyrvěte mi srdce z těla“.

Klára Svobodová


# Jaká byla tedy motivace pro sepsání knihy?

Prvotně to byly jen takové útržky, které mi pomáhaly se s danou situaci smířit. Když mi umřela dcera, bylo to poprvé, co smrt trefila takhle blízko. Psát o tom mi pomáhalo nezbláznit se, ulevit si. Když byl tenhle účel naplněn, rozhodla jsem se v psaní pokračovat kvůli ostatním rodičům. Jsme jedna ze zemí s nejnižší kojeneckou úmrtností v Evropě. Když se ale ocitneme na té odvrácené stránce statistiky, tak je fajn vědět, že se nám to neděje, protože jsme špatní lidé, ale protože máme sílu to zvládnout. Chtěla bych, aby smrt nadále nebyla tabu, které těm, co ji zažili, brání o ní veřejně mluvit a třeba si i říct o pomoc.

# Myslím, že ono tabu smrti částečně pramení i ze strachu, že člověk zareaguje nějak nevhodně. V knize zmiňujete lhostejnost úřednice i nepatřičnou otázku babičky. Nechceme to přecházet, ale ani nechceme sypat sůl do ran. Jak tedy reagovat?

Projít si smrtí blízké osoby je druh zranění. Bolí. To zranění ale nikam nezmizí, když budu dělat, že neexistuje. Takže mi lhostejnost přijde horší. Nevhodné otázky sice občas štípnou, ale pořád to téma otevírají a svým způsobem čistí. Většina z nás nemá doktorát z psychologie, aby přesně věděla, jak se má zachovat. Každý člověk je navíc jiný a potřebuje něco jiného. I když jsem si tím sama prošla, nemám žádný univerzální návod. Nic takového nejspíš ani neexistuje. Za mě úplně stačí obyčejný respekt a prostě vnímat toho druhého. Vím o tobě, jsem tu s tebou. Jestli chceš mluvit, mluv. Jestli chceš plakat, plakej. Řvi. Dělej, co potřebuješ. Já to unesu a nikam nezdrhnu.

# To jste mi trochu nahrála na další otázku. Jedna z věcí, které na mě při čtení Buddhy hodně zapůsobily, byla právě absence porozumění a respektu – ze strany zdravotníků.

Sama jsem byla bohužel víckrát svědkem lhostejnosti, které čelí v nemocnicích staří lidé. Nechci házet všechny zdravotníky do jednoho pytle, a zvlášť v dnešní době, kdy nesou hlavní zátěž pandemie, ale přijde mi, že ona absence empatie a individuálního přístupu někdy může zraněnému člověku spíš přihoršit... Patřilo to k tématům, která jste chtěla v Buddhovi podtrhnout? Také bych zde nerada zevšeobecňovala. Za mě je to vždycky o lidech a ti jsou různí napříč všemi obory. Nicméně si myslím, že konkrétně české porodnictví je v tomhle hodně specifická disciplína. K ženám-rodičkám se přistupuje jako k nezodpovědným školačkám, které jsou nekompetentní se správně rozhodovat o sobě a svém těle. Jakmile v tomhle nastavení něco odmítnu, jsem označena za nepřizpůsobivou osobu. Tolerance k osobním přáním má velmi přísně vymezené hranice. Individuálního přístupu je při obrovském množství těhotných velmi těžké dosáhnout. Proto bych byla vděčná, kdyby se do budoucna více podporovala např. kontinuální péče porodních asistentek. Přístup doktorů určitě nebyl hlavním tématem ani cílem Buddhy. Moje zkušenost spíš měla vykreslit, že smrt je velké tabu i ve zdravotnictví. Ani profesionál neví, jak se v tu chvíli má zachovat. Taky jsem chtěla podpořit rodiče, co si tím prošli, aby si to zbytečně nedávali za vinu. Já si to při prvním těhotenství za vinu dávala. Při druhém jsem si ověřila, že ani když pokorně přijmu vše, co bych jinak odmítla, tak to nemusí dopadnout dobře.

# Pro knihu jste zvolila velice nespoutaný, nespisovný jazyk. Proč?

Zkusila jsem to napsat spisovně. Opravdu. Ale nebyla to moje kniha. Došlo mi, že takhle to nemůže jít ven, pokud tam mám být podepsaná. Když píšete prózu, vyprávíte nějaký příběh, jednotlivé postavy také mluví různě. Buddha je vlastně takovým vyprávěním jedné postavy. Mě. A proto je to napsané tak, jak mluvím, jaká jsem. Bez příkras. Některé situace, které v knize jsou, by mi prostě jinak ani nevylezly z pusy.

# Bude mít Buddha nějaké pokračování – třeba právě o sluchové vadě vaší dcery? O hluchotě a neslyšících se u nás traduje spousta omylů a nepřesností.

Na pokračování pilně pracuji. Má pracovní název Kojící Spock a je hlavně o Serafínce, kterou „nakousnul“ už Těhotnej Buddha. Porodem to totiž opravdu neskončilo a začal další level v podobě dlouhých měsíců v inkubátoru, starání se o mini miminko, neustálého trajdání po doktorech a podobně. Serafínčina sluchová vada je pak kapitola sama o sobě. To by nejspíš i na samostatnou knihu vydalo, zatím si s tou myšlenkou hraju, zvažuji různé koncepty, jak to uchopit. A ano předsudky ohledně neslyšících ve společnosti pořád panují, ale mám pocit, že se to hodně zlepšuje. Poslední dobou se i zvyšuje návštěvnost kurzů znakového jazyka. Je vidět, že lidé už nejsou lhostejní a že je to téma zajímá.

# Anežka Dudková, psáno pro #mojeargo 2021/12



Zobraziť diskusiu (0)

Těhotnej Buddha

Těhotnej Buddha

Svobodová Klára

Autentický příběh matky bojovnice, který netradiční formou obnažuje společenská tabu. Ne všechny matky totiž mají štěstí.

Kúpiť za 8,37 €

Podobný obsah

O smějících se bestiích s Vilémem Koubkem

Správy

O smějících se bestiích s Vilémem Koubkem

Na konci dubna spatřil světlo světa druhý noirový příběh z Odpočinku nasáklého depresí z pera Viléma Koubka. Autor se v něm vrací k soukromému vyšetřovateli Vincetu Krhavému a stejně jako v Posmrtné predaci nabízí velkou dávku ironie, nekorektního humoru a úšklebků nad nešvary dnešní doby. Víc v rozhovoru s Jiřím Štěpánem.

Radka Denemarková nejen o Peteru Handkovi a Elfriede Jelinekové

Správy

Radka Denemarková nejen o Peteru Handkovi a Elfriede Jelinekové

Vláda rakouské spolkové země Štýrsko se rozhodla udělit Literární cenu Štýrska za rok 2022 Radce Denemarkové. Literární cena Štýrska se uděluje umělcům za mimořádné literární dílo. Cena se uděluje každé dva roky a obdrželi ji např. Peter Handke, Elfriede Jelinek, H. C. Artmann a Peter Turrini.

Podoba spánku se kulturně i historicky mění

Správy

Podoba spánku se kulturně i historicky mění

Nikola Ivanov rozšířil svou diplomovou práci o příspěvky zásadních teoretiků, kteří se zabývají současnou krizí spánku a dalšími aspekty našeho odpočinku, a vydal sborník Odpočinek v neklidu. Ten zkoumá, jak rytmus naší civilizace koliduje s našimi biologickými potřebami. Ze spánku se tak v průmyslové společnosti stává jen další problém k vyřešení.