Co tě vůbec na námětu Bytu v počátku zaujalo? Na pražském křtu v Gulliveru jsi říkala, že vás tehdy s Janem Němcem spojovaly trable s bytovou situací…

Trable jsou silné slovo, Janek hledal prostor na klidném místě, kam by se mohl odstěhovat, ale nechtěl ztratit víkendový kontakt s Brnem, mně s rodinou chyběl prostor, kam by se dalo naopak o víkendu odjet z Prahy. Byla to vtipná spontánní myšlenka, že bychom si mohli pronajmout něco napůl, on na týden, my na víkend, sdílet, uklízet, ušetřit… Jenže já mám tři děti a můj život řídí naprosto jiné zákonitosti než pevný rozvrh a plánování, nemohlo by to fungovat ani náhodou. Jasné ale je, že jsou životní situace, kdy si nemůžeš vybírat. Přišlo mi nosné to na naše postavy takhle navlíknout, nechat je rozumně se domluvit a pak pozorovat tu prudkou srážku předpokladů, očekávání, motivací a potřeb.

Splnila sis tedy psaním Zuzanina příběhu nějakou svou představu? Odžila sis skrze ni něco osobního?

Odžila jsem si jinak těžko artikulovatelný zápas s Jankem, s jeho Danielem, s muži bez závazků, se kterými mě život staví do stejných závodů. Nechala jsem vyšlehnout hněv, který mnou prošel už tehdy, když jsme se bavili o těch bytech. My tenkrát bydleli v pěti lidech plus dvě kočky a pes v panelákovém bytě o necelých šedesáti metrech a nebyla vyhlídka, že by se na tom něco mohlo změnit. A někdo může místa střídat a řeší, v jakém městě se mu v jakém ročním období líp soustředí na psaní. Samozřejmě že startovní pozice mají lidé odlišné ve všech životních aspektech, ale bydlení a domov je nějak moje téma, vnímám v něm něco prazákladního, až nárokového. Což neumím obhájit, před pravičáky to ani nejde, ale cítit to jde zaručeně.

Překvapilo mě, že jsi Zuzaně přiřkla překladatelství a španělštinu.

Zuza přímo nepřekládá, aspoň to nevíme, ale rediguje překlady ze španělštiny a miluje španělskojazyčnou literaturu. Je to exemplum její vztahovosti, jak směr jejího života přeryl kluk z vejšky, jak naše životy formuje to, koho milujeme. V různých ohledech je to nádherné a strašné. A proč právě Mateo a španělština? Původní nápad to nebyl, za všechno může Marosa di Giorgio. Její sbírku Divoké papíry miluju, často ji otvírám, ta poetika je unikátní a návyková. Gejzíry obrazů, které v sobě nesou pohádkovost a horor, dětství a smrt, nostalgii, erotiku, humor, idylu i děs, hmyz a plodiny, nasypej to do surreálného mixéru a nech dlouze vířit na nízký výkon. Chtěla jsem její texty poskytnout Zuze jako únik. Obecně mám v románech ráda literární aluze a citáty, pokud jsou organickou součástí nového textu. Navíc jsem potřebovala podpořit Zuzin kulturní kapitál. Vedle vysoce inteligentního, racionálního a sarkastického glosátora života, jakým je Daniel, by bylo snadné nahlížet Zuzu, která řeší především plíny a péči, jako intelektově nevýraznou. A já chtěla pořád drobně odkazovat k tomu, že nosí v hlavě podobně kvalitní výbavu a průpravu. Jenže je žena, je bytostně vztahová a všechno se příliš snadno ušine docela jinam. Přes Marosu pak Zuza do Bytu natahala spoustu další španělskojazyčné poezie. Kterou díky skvělým překladům miluju, i když španělsky umím leda pozdravit a klít, jako všichni diváci Narcos.

I proto, co říkáš o postavě Zuzany, tě čtenáři znají jako citlivou, lyrickou spisovatelku a scenáristku. V posledních e-mailech jsi mi ale psala, jak brousíš a olejuješ spárovku, stavíš kamennou zídku, jezdíš s řemeslníky do lomu pro štěrk a vedeš s nimi odborné disputace o osazení oken. Kdo je tahle Jana Šrámková?

Přijdou ti ty šutry málo lyrické? Nevím, jestli se epika pojí s hmotou a lyrické věci jsou vzdušné. Každopádně Jana Šrámková si asi touhle poezií materiálů ulevuje od prózy hlavy. Začalo to tím, že jsme se odstěhovali sem na ves, respektive na kraj maličkého maloměsta, a teď se stahuju stavbou domu a zakládáním zahrady ještě hlouběji do svého mikroprostoru. Není to triumf, vnímám to jako stahování se ze světa, protože mám pocit, že na něj už nestačím, že na něj nemám sílu. Opustil mě elán, se kterým jsem před pětadvaceti lety do světa vstupovala s tím, že ho změním a zachráním. Teď už vím, že to neudělám, a snažím se z něj zachránit aspoň něco. A dělám to na velmi malém prostoru a s velmi málo lidmi.

Takže jsi s rodinou sem do Pacova odcházela spíš před, nebo za něčím?

Asi platí obojí. Cíleně jsem šla za touhle otevřenou zvlněnou krajinou, za volným prostorem a větrem, místem, kam se vejdu,
kde nebudu ničemu překážet a do někoho pořád narážet. Vědomě jsme to udělali pro sebe, opustili jsme spasitelské plány, do kterých jsme byli spolu s mým mužem odjakživa ponoření, opustili jsme všechno ambicióznější, než uvařit dětem véču a vyvenčit psa. Vyrostla jsem ve farářské rodině a potom jsem si strašně brzo, dřív než jsem dospěla a získala vlastní rozum, jednoho faráře vzala a docela dlouho jsme v té práci spolu stáli, než Marek před pár lety oddriftoval k hudbě a zvuku. A tak je to ve mně propsané, že člověk chodí po světě s konkrétním posláním, za nějakým účelem, že musí svět dělat lepším místem a přetvářet ho v Boží království. Což je docela vysoký ideál, když se podíváš kolem sebe. Trochu práce ještě zbývá.

............

ukázka z rozhovoru, který pro Host 5/2025 vedl Ondřej Nezbeda

Zobraziť diskusiu (0)