Nežli se čtenář s románem Život po Kafkovi doopravdy setká, než se začte, vnímá různé signály. Vysílá je sama autorka, která předznamenává: „Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý, intuitivní.“ Anebo: „Tato kniha není historický životopis!“ Čtenář zalistuje a vidí, že román je plný jmen a některá hned poznává: vedle Felice Bauerové a Franze Kafky třeba Max Brod, Greta Blochová, Elias Canetti; listuje a vnímá, že v knize jsou pasáže kurzívou: asi dokumenty, korespondence, snad i citované články. V obsahu čte názvy kapitol „1935: Ženeva“, „1938: Paříž“, „1950: New York“.

Zřejmě půjde o dokumentární román, něco takového, beletrizovaný životopis Felice Bauerové, která svého snoubence Franze Kafku přežila o 36 let, půjde nejspíš o zkoumání vztahu Franze Kafky a jeho snoubenky, adresátky stovek Kafkových dopisů – říká si čtenář.

Ale pak v obsahu narazí na kapitoly s názvy „2019: Lyon“, „2020: Lyon“, „2011: Údolí řeky Hudson“. A v různých médiích třeba na tyhle věty, které autorka v rozhovorech o knize několikrát vytkla před závorku. Cituji: „Obrazy se vynořují samy od sebe, vyplouvají ze spánku, v pět hodin ráno, v půl šesté, venku je ještě tma. Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá. Ale nepřebývám v něm jako v domě, spíš jako v proudu, v plynutí.“

Možná jsem přecitlivělý a vidím osudová znamení tam, kde nejsou (to je dost pravděpodobné), ale mě tenhle odstavec úplně rozhodil, naléhavou melodií a dokonalou organizací slov a hlásek. Ta slova: vynořují, ráno, román, nepřebývám na jedné straně, a všechna ta odevzdaná „l“ na straně druhé: vyplouvají, celá, plynutí. Ten, kdo tohle a takhle píše, po mně chce ještě něco jiného, nežli to, abych s ní rozebíral jeden starý a slavný vztah, něco jiného, než abych s ní přemýšlel o tom, co se děje s dílem autora poté, co zemře. Co mi to tak teskně a důvěrně vzkazuje?

Můžeme jistě říct, že Magdaléna Platzová v knize Život po Kafkovi pátrá po osudech snoubenky Franze Kafky Felice Bauerové, adresátky stovek Kafkových dopisů, ženy, jejíž pozdější život (zemřela v roce 1960) tento „osudový“ vztah v mnohém určil. Zkoumá ten osud a ten osudový vztah: zajímá ji vše, pamětníci, místa, archivy, korespondence, verze atd. „Pátrá“ po něm, „zkoumá“ ho, „zajímá ji“!

S tím ale nevystačíme. Magdaléna Platzová dělá něco jiného. Když jsem román četl, cítil jsem, že po celou dobu (nejen tam, kde to sama otevřeně přiznává) hledá především v sobě, zkoumá své vlastní psaní, svou rodinu, svůj osud. Rozebírá, co to je „žít se psaním“, „žít psaním“. Je se všemi jmény v románu srostlá víc než se zdá – ona sama je Felice Bauerová i Franz Kafka (a je i překladatelka Kafkových dopisů Viola Fischerová, o níž je celá jedna kapitola). A že v tom tkví pravý důvod, proč její zkoumání života té nenápadné Felice Bauerové je tak empatické, sesterské, přirozené. Opravdu živoucí. Bez literárních klišé. Bez kompozice, která „klapne“ tam, kde má a kde je to efektní a dojemné. A je to pátrání koneckonců završené objevy. Jistě, v té knize najdeme mnoho dalších témat: exil; dílo po smrti autora; člověk měnící se v literární postavu. Jsou ale živá především pro tu složitou, naléhavou základní tkáň mezi autorkou a tím, co stopuje.

Život po Kafkovi je pro mě především románem o psaní. O permanentní odpojenosti spisovatele od života. O potýkání se s tím. O spisovatelce v roce 2022.

Petr Borkovec, psáno jako úvodní slovo k večeru v kavárně Fra

Zobraziť diskusiu (0)