Na svatých bývá největším problémem ta legenda okolo nich. Ten barvotiskový obrázek, který zobrazí člověka ve stavu levitace, na hlavu mu prdne svatozář a všechny barvy nepřirozeně rozzáří. Ti, kdo ho znali dobře, se můžou jenom smát.

I přesto je pro mě Václav Havel svým způsobem legendou. A i když jsem ho viděl in natura, i když jsem ho viděl a slyšel v jednom pražském bytě ještě před rokem 1989 – stejně určité kanonizaci v mojí hlavě podléhá. Zvlášť, když jsou za dveřmi volby a já tuším, že může být s českou demokracií ještě hůř než dnes, kdy už je s ní opravdu zle.

A tak jsem si pořídil v knihkupectví velký Havlův plakát (foto myslím Tomki Němec) a pověsil si ho na plot. Havel se na té fotce usmívá a jeho tvář je vlídná. Pověsil jsem si na plot legendu českého boje za svobodu a za demokracii. Doufám, že se kolemjdoucím něco dobrého připomene, že to ťukne na to lepší v nich. Legenda by mohla mít tu sílu.

Visí si tedy můj sv. Václav ve veřejném prostoru a šahá lidem, jako správná legenda, do svědomí. Visí si vedle malé knihovničky na použité knihy, kterou mám na plotu. Zatím ho už dva týdny nikdo neserval – to považuju za výborné. Možná má v sobě stále tu legendární moc bezmocných. I jako poster na plotě.

Nemodlím se už léta a nepodlehnu tomu ani v těžkém předvolebním období. Ale když myslím na volby do českého parlamentu, dívám se na Václava Havla a říkám si: nejde o ráj na zemi, ale aspoň ty kurvy komunistický a fašistický ať lidi po těch třiceti letech nevolej. Ať dokážou najít to nejmenší možný zlo - protože dobro si v případě státní správy fakt nějak nedokážu představit. Sv. Václave, ty jedna legendo, co takhle nějakej zázrak?

Zobraziť diskusiu (0)