Přítomné jubilejní číslo revue Analogon přináší výbor z příspěvků a textových fragmentů publikovaných v našem časopise od jeho založení v roce 1969 až do současnosti. Vzhledem k limitovanému rozsahu samozřejmě nemůže být tento soubor plně reprezentativní – chceme spíše představit a charakterizovat určitý specifický model myšlení a poznání a demonstrovat dynamiku otevřených tvůrčích trajektorií, procesů, projevů a hlubinných korespondencí, které se k němu v sémantickém magnetickém poli všeobjímajícího principu analogie vážou či mohou vázat. Naše ambice neklade tradičně „možné proti skutečnému“, ale odkrývá možné jako kladný či záporný potenciál skutečného. Volba pak představuje objevný výboj nebo ničivý zkrat – podle dispozic laskavého i nelaskavého čtenáře…

František Dryje, červenec 2023

Úvodník druhého čísla revue Analogon z roku 1990

„První číslo revue Analogon vyšlo v roce 1969. Že teprve nyní může být publikováno číslo druhé, působilo by možná – za jiných okolností a v jiné době – podivně. Avšak tento kuriózní jev a příznak je až příliš přízračný: čas jako by obsáhl jednu dějinnou propast. Po jedenadvaceti letech jsme všichni vrženi zpět, na začátek čehosi nového, ale zároveň jsme postoupili o něco blíže k neurčitému, avšak stále více naléhajícímu konci – konci jednoho civilizačního a kulturního cyklu.

Co tedy zbývá? Opakovat se nebo pokračovat tak, jako by přes onu propast vedly již mosty? Některé otázky, ačkoli sledují povrch problému, jakousi vyostřenou konturu našeho myšlení a cítění, míří přesto hlouběji pod témata aktuální, neodbytná a příliš transparentní: jak popřít onen horror vacui, tolik zřejmý všude kolem nás, strach zbarvující se abstinenčními příznaky, které se dostavují po všeobecné euforii z konce ‚věčných časů‘? Ekonomická, mocensko-politická a kulturní totalita po více než šedesátiletém světovém ‚rozvoji‘ zkompromitovala zahanbujícím způsobem jednu z velkých sociálních utopií.

Aniž bychom shledávali jako sebeméně přínosné dál se ještě touto utopií zabývat, nemůžeme zároveň ztratit ze zřetele, že myšlenka, z níž se zrodila, se nepřestala – daleko od veškerého stalinismu – dál rozvíjet, aby ve svých nejživotaschopnějších výhoncích byla s to, ne-li dnes, tedy zítra, nabídnout inspiraci k příští společensko-kritické teorii. (Marxem načrtnutý problém odcizení, kupříkladu, rozhodně nelze považovat za přežilý v ‚systémech neosobností‘ charakteristických pro dnešní stav konzumní společnosti.)

Tím chceme pouze zdůraznit, že se nemíníme nechat strhnout k všeobecnému vymítání ďábla. Neboť je nabíledni, že pád totality s sebou zákonitě přinese i mohutnou aktivizaci neokonzervativismu všech možných typů a ráží. Ostatně už v nedávné minulosti některá znamení ukázala, že ve sféře tvorby se tyto konzervativní nálady – spíš paradoxně než logicky – skryly a zamaskovaly pod egidou postmodernismu, odkud hrozí paušálním a zcela nediferencovaným zavržením všeho, co do oblasti lidského výrazu vnesl vývoj moderního umění od meziválečných avantgard až po jejich nejpozdnější recidivy.

Právě na diferencované a nezjednodušující přehodnocení avantgardistických idejí, postupů, kritérií či idolů je nutné dnes položit mimořádný důraz. Nelze se nechat zmást, pokud se ukáže, že leccos z toho, co tato vývojově iniciativní hnutí ctila a co jako kladné hodnoty usilovala uvést v život (od konstruktivistického respektu vůči ‚standardu‘, kupříkladu, až po obecně pěstovaný kolektivismus či ‚nivelizaci‘ talentů, pohrdání ‚metafyzickou‘ dimenzí tajemství etc.), je ve skutečnosti spřízněno a hlouběji koresponduje s některými zápornými, ne-li patologickými tendencemi racionalismu vtěleného do současné civilizace. Ale i v těchto momentech představuje odkaz uměleckých avantgard stále ještě, kromě nepřehlédnutelně varovných signálů, také v jádru ‚pozitivní‘ poselství dnešku: tím, že zprostředkovávají záblesk nadějnějšího pojímání těchto tendencí, nabízejí tak zároveň jakýsi hyperbolický model možnosti, jak zpětně proměnit – v nietzscheovském smyslu – nemoc ve zdraví.

Aby tuto roli mohlo umění sehrát, je zapotřebí na první místo programu dneška stavět stále znovu – důslednou diagnózu…

Obraz krize vědomí, jemuž jsme věnovali první číslo Analogonu, mohl zachytit jen některé rysy lidské situace v její obecnosti a v její soudobé podobě, přičemž trojdimensionální pohled, který jsme zvolili jako nejpronikavější – aspekt surrealismu, psychoanalysy a strukturalismu – musel se omezit jen na rámcové přístupy. Už na samém počátku příprav naší revue jsme si byli vědomi toho, že úkol, před nímž jsme se ocitli… je vlastně jediný, jehož řešení není bez jisté naděje, že svým dílem může přispět k rozevírání tvůrčího myšlení a jeho kritického, fermentativního poslání ve společnosti, která chce dospět ke svobodnějším formám života.

Je třeba zdůraznit, že jsme se před tímto úkolem spíš ocitli, než abychom si jej mohli libovolně vybírat, jestliže jsme měli mnoho příležitostí sledovat, jak se všech nejpodstatnějších přínosů moderního umění, moderní psychologie a nových poznávacích postupů vůbec zmocňuje prázdný formalismus, převracející principy, z nichž tyto přínosy vznikaly, a jak se z poznávání funkcí imaginace, duševních pochodů a lidské tvorby stává jen více či méně atraktivní popisování jejich rozvratu.

Má-li být překonána tato situace, která dnes existuje v mezinárodním měřítku, apaticky označována za světovou duchovní krisi, a jejíž pronikavost odsuzuje především mladé a nejmladší duševní energie k letargickému zplanění a k hysterickým gestům vyplývajícím z prázdnoty pouhého vegetování, je nejprve nutné poznat ji v celém jejím rozsahu, v jejích vnitřních návaznostech i v jejím skrytém působení.

S více než dvacetiletým odstupem nemůžeme nevidět, že reflexe duchovní krise, jak byla naznačena v 1. čísle této revue, nemohla obsáhnout v dostatečné výraznosti některé regresivní jevy, jejichž závažnost se odhalovala teprve postupně, především v posledních letech. Jedním z těchto symptomů je to, co bychom mohli označit jako útěk do religiosity, tak zarážející právě dnes, na samém sklonku dvoutisíciletí křesťanské eschatologie, a zároveň i pochopitelný jako nejméně náročné gesto odporu proti ateistické ideologii mocensky prosazované bývalým režimem. Nemůžeme přitom přehlédnout, že tento únik z jařma totality pod jinou, neméně institucionální a neméně iracionální formu absolutní autority obsahuje v sobě jistý velmi autentický a velmi naléhavý ‚hlad po niternosti‘, který je jen přirozenou a nutnou odpovědí na duchovní půst, který soudobému člověku uchystala masová kultura všemi svými řemeslnými způsoby formalizace a prefabrikování lidského citového života a vnitřního prožívání vůbec. Abychom problém vyostřili, poznamenejme pouze, že ‚potřeba niternosti‘ se nevyjeví v celé své složitosti a hloubce, pokud by byla pouze zužována na otázku funkce mýtů či ‚potřeby zázračna‘. Pokud jde o tento tematický okruh, otevíráme jej na stránkách Analogonu nejen zařazením sadeovské studie od Georgese Bataille, u nás dosud téměř neznámého autora Vnitřní zkušenosti a Metody meditace.

S mnohovrstevnou problematikou stupňované formalizace a institucionalizace intelektuálního a citového života, jež bývá nejčastěji kriticky vztahována právě jen k úkazům v oblasti masové kultury, souvisí i doposud možná ne příliš zřejmý a ne často přiznaný fakt, že k určité redukci myšlení a citovosti, respektive jejich nově objevených výrazových poloh, na pouhou formuli a recept docházelo mnohdy i na onom výlučném a rozhodně ne ‚masovém‘ terénu moderních uměleckých výbojů, zvláště v poválečné, tj. degenerativní fázi jejich historie. I ty umělecké koncepce, které chtěly být bytostně protijedem ‚formalismu‘ v jeho nejrůznějších projevech, neunikly zcela nebezpečí, že ve snaze co nejúčinněji zvýraznit jeden pól ‚magnetického pole‘ lidské mentality dospějí ke schematizujícímu opomíjení jiné z oblastí psychického ústrojenství.

Smyslová deprivace je právě jedním z krizových momentů naší přetechnizované éry, k němuž bude nutné teprve upnout zvýšenou pozornost: ke kompenzaci všeobecného ‚úpadku smyslovosti‘ zatím kritickými podněty podstatně nepřispěly ani současné pseudoimaginativní kamufláže na jedné straně, ani – na straně druhé – ty vágní programy ‚čisté výtvarnosti‘, které široké spektrum lidského smyslového života redukují na jakési specifikum ryze ‚estetických vjemů‘.

Nutno podotknout, že souhrn naznačených kritických poznámek ke krizovým jevům dnešní duchovní situace v žádném smyslu nekonstituuje umělecký program, ani není plánem soustavného vědeckého zkoumání. Chceme naopak uvést na stránky revue živý a mnohotvárný materiál a vytvářet zde prostor pro názorové třídění.

Tato názorová diferenciace ve sféře umělecké tvorby, kritiky, uměnovědy, filosofie a jiných kategorií poznávání nemá nic společného s názorovou anarchií, jejíž úrodnou půdu připravuje naopak formální parcelace kulturní a umělecké činnosti a její fiktivní nestrannost. Je výsledkem polemických konfrontací, utvářejících strukturu celkového tvůrčího kontextu na základě soutěže idejí, která potřebuje svůj operativní prostor k realizaci pozitivních a negativních vztahů, názorových konfliktů nebo sbližování.

Zůstává základním pravidlem každé intelektuální činnosti, že je podnikána s vědomím maximální autenticity a v důsledku toho i s přesvědčením, že její nepřijatelnost v obecném rozsahu je pouze dočasná. Objektivním výsledkem tohoto přirozeného subjektivního maximalismu intelektuální tvorby je pak ovšem konfliktní konfrontace odlišných názorových systémů, která představuje vývojový korektiv a tímto korektivem se zároveň subjektivní faktor více nebo méně proměňuje v objektivně přínosný. Jedině v tomto diferenciačním a konfliktním procesu se může v plné míře uplatnit ona očistná operace, která odstraňuje z myšlenkových proudů vedlejší zplodiny a vyčerpané složky.

Nepředstavuje-li tedy redakce Analogonu a okruh jejích spolupracovníků jednolitou názorovou skupinu, není ani zvolené téma 2. čísla – Tvorba jako rozvinutí protestu – výrazem jakéhosi kolektivního programu nebo přesvědčení. Není programem, je tématem logicky a skoro zákonitě navazujícím na obsah 1. čísla, kde ostatně bylo již před dvaceti lety ohlášeno. A přesto: jde-li o téma nosné v rozpětí tak dlouhého a pohnutého času, způsobilé stát se konvexním zrcadlem, v němž možná nejlépe zjistíme osudové zakřivení myšlenek vyslovených tehdy a dnes, shodneme se patrně na tom, že jde o problém přesahující – jakožto objekt analýz – k čemusi osobnějšímu.

Neboť právo na odpor proti všemožným formám civilizační represe nemůže být – podobně jako právo na pochybnost a na nezávislost úsudku – cizí žádnému svobodnému intelektuálnímu postoji. Na následujících stránkách se vracíme za výbušnými manifestacemi tohoto práva, ke studentským vzpourám, zažehávajícím koncem šedesátých let západní (ale nejen západní) university, především do Paříže z května a června 1968, kde se znenadání a třeba jen na chvíli rozevřela trhlina, jíž bylo možné zahlédnout mnoho živých problémů, k té pozoruhodné historii, která znovu dokázala, že barikády už nejsou z tohoto světa a že je třeba hledat nové formy kritické obraznosti, dávného fermentu změn životního slohu.

Patří-li právo na odpor ‚k nejstarším a nejposvátnějším prvkům západní civilizace‘ (H. Marcuse), je nutně i spolutvůrcem vnitřní dynamiky otevřeného myšlení, které nepřichází s poučkami a direktivami, ale naopak rozvíjí do neomezovaného zorného pole všechny prvky vysoké hry o lidské vědomí.

Právě v této intelektuální otevřenosti, která se nevyhýbá tomu, klást sama sobě otázku co začíná? co pokračuje? co končí? stále znovu a v nových souvislostech, zůstává – jak doufáme – projekt Analogonu i po oné dlouhé odmlce stejně nosný.

Redakční rada a redakce (březen 1990)

(Z původního redakčního okruhu figurují v obnovené redakční radě Jiří Brabec, Stanislav Dvorský, Bohuslav Kováč [jeho účast však byla ryze korespondenční], Albert Marenčin, Jiří Pechar, Jan Řezáč a Josef Zumr; surrealistickou skupinu zastupuje kromě Marenčina ještě František Dryje, Milan Nápravník, Martin Stejskal a Ludvík Šváb, předsedou rady je zvolen Jan Švankmajer; jako zcela nová osvěžující persona přijme účast – na doporučení M. Stejskala a J. Švankmajera – i známý hermetik, nakladatel a básník Vladislav Zadrobílek.)

Zobraziť diskusiu (0)