20. prosince 1968 zemřel v Tel Avivu Max Brod. Pražský, židovský, německy píšící spisovatel, překladatel a skladatel, člen Pražského kruhu. Max Brod byl všestranně nadaným umělcem a především organizátorem. Soustředil kolem sebe německy píšící pražské autory (světově prosluli Kafka, Werfel, Rilke). Byl na rozdíl od Kafky už od počátku ceněným autorem. Jeho první román Zámek Nornepygge (1908) byl velmi dobře přijat u nás a oceněn v Berlíně, centru německé kultury. Těžištěm jeho prozaického díla je historická trilogie Boj o pravdu (1915 -1948). Brod je mimo jiné autorem monografie o Leoši Janáčkovi (1923), libreta jeho oper přeložil do němčiny. Zdramatizoval Haškova Švejka a pomohl uvést na německá jeviště (Piscatorova inscenace v Berlíně 1928). Své vzpomínky na Prahu, která byla městem střetu a prolínání české, německé a židovské kultury, přinesl v autobiografii Streitbares Leben (Život plný bojů) a v esejistické práci Der Prager Kreis (Pražský kruh). Zdroj: wiki

Rovněž 20. prosince 1968, ale v New Yorku, zemřel John Steinbeck, americký spisovatel, laureát Nobelovy ceny za literaturu i Pulitzerovy ceny, autor románů Hrozny hněvu nebo Na východ od ráje či novely O myších a lidech. Zajímavý odkaz na české vydání románů Na plechárně a Sladký čtvrtek z roku 1972 se objevuje v korespondenci Ivana Martina Jirouse z pankráckého vězení. Na podzim roku 1973 adresuje Daně Němcové dopis, v němž se v souvislosti se Steinbeckem příznačně mísí vděk a obdiv s výčitkami: „[…] minulý týden jsme dostali od něho Na plechárně a Sladký čtvrtek — dlouho jsem se při čtení tak nezasmál. A přitom je jasné, že to je vlastně červená knihovna psaná velkým spisovatelem, který nám chce sugerovat, že svět je vlastně krásná, v podstatě bezkonfliktní záležitost ušlechtilých lidí.“ Jirousovi byla na jednu stranu blízká marginalizovaná komunita montereyských paisanos, které Steinbeck vyobrazil jako protipól komercionalizované Ameriky, na druhou stranu mu vadila falešná idyličnost a odtrženost prostředí, v němž prožívali svá směšnohrdinská dobrodružství. Mnohem vážnější tón Jirous užívá, když o pět let později popisuje, jak ho zasáhly Hrozny hněvu: „Tahle knížka je zatím můj nejsilnější zážitek v týhle vazbě, měli jsme ji odjakživa (to jest mého odjakživa) doma, ale nikdy jsem ji nečetl, čemuž jsem byl teďkom rád. Je to tak silná kniha, že jsem ji musel číst na několikrát.“ Jirousovo hodnocení románu má pozoruhodně blízko ke způsobu, jakým jej vnímali čtenáři během druhé světové války. I pro ně představovalo toto dílo morální vzpruhu v osobním boji proti útlaku, jen teď tím utlačovatelem nebylo hitlerovské Německo, ale husákovské Československo.

Zdroj: Host 2013/5, Petr Kopecký: Toulky s Johnem

A třetí výročí – před 80 lety vyšel první příběh Rychlých šípů. 17. prosince 1938 v časopisu Mladý hlasatel. Letos vyšla kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, ve které je 50 nových příběhů legendární pětky od současných předních komiksových tvůrců, například komiks Lucie Lomové znázorňující Rychlé šípy v domově důchodců nebo hříčka, ve které Karel Jerie pětici nakreslil v předškolním věku. Jako první dal RŠ podobu Jan Fischer, který se místo právničiny rozhodl věnovat ilustracím pro vydavatelství Melantrich. Příběhy psal pochopitelně Jestřáb Jaroslav Foglar. Tehdy mu bylo 31 let. Tenhle vedoucí skautů vyzval v Mladém hlasateli v roce 1937 chlapce, aby zakládali neformální – a teď pozor – čtenářské kluby. Do května 1941, kdy nacisté vydávání Mladého hlasatele zastavili, vzniklo takových klubů 24 000 (každý měl minimálně 4 členy). Rychlé šípy, tedy Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka, to byl jeden z těch čtenářských klubů. Paradoxem je, že tyto příběhy byly čtenářům neustále zakazovány – nacisty, stalinisty, normalizátory. Přesto na nich stačilo vyrůst několik generací. Když jsem viděl před pár lety v pražském Památníku národního písemnictví originál první stránky příběhů, ještě s poznámkami jako Foglarovými, tak Fišerovými, byl to až nečekaně, himbajs šuviks, silný zážitek.

Zobraziť diskusiu (0)