Charles Foster (1960) je anglický spisovatel, cestovatel, veterinář, taxidermista, advokát a filozof. Je známý svými knihami a články o přírodní historii, cestování, teologii, právu a lékařské etice. Je členem Green Templeton College v Oxfordu.

V knize Jako člověk najdeme stovky věcí, které všichni nutně potřebujeme zjistit. Je navíc nesmírně dojemná a plná inteligence, sviští napříč stoletími a drží nás při tom pevně v zubech. Charles Foster nás na jejích stránkách vtáhne do tajemného neznáma. Abychom zjistili něco o budoucnosti, potřebujeme se vrátit po stopách naší dávné mysli.

POZNÁMKA AUTORA (ukázka)

Málokdo z nás tuší, co jsme to vlastně za stvoření. Jestliže nevíme, kdo jsme, jak bychom mohli tušit, jak se máme chovat? Jak můžeme vědět, co nám přinese štěstí? Díky čemu se nám bude dařit? Tato kniha je pokusem zjistit, kdo vlastně my lidé jsme. Pro mě je to důležité téma, protože navzdory tomu, co tvrdí mé děti, jsem člověk. Řekl jsem si, že když zjistím, odkud pocházím, osvětlí mi to třeba i to, kdo jsem. Kompletní historii lidstva pojmout nedokážu. Nedokážu dokonce pojmout ani celý svůj život. Rozhodl jsem se proto zabývat třemi stěžejními obdobími a ponořit se do vjemů, míst a myšlenek, které jsou pro tato období charakteristická. Jde o dlouhodobý myšlenkový i nemyšlenkový experiment odehrávající se v lesích, ve vlnách, na vřesovištích, ve školách, na jatkách, v primitivních chatkách, nemocnicích, řekách, na hřbitovech, v jeskyních, na farmách, v kuchyních, mezi těly vran, v muzeích, na plážích, v laboratořích, středověkých hodovních síních, baskických jídelnách, na honech na lišky, v klášterech, opuštěných městech na Středním východě a mezi karavanami šamanů.

Prvním z těchto období je mladý paleolit (zhruba před 35 000 až 40 000 lety), kdy vznikla tzv. behaviorální modernita. To označení je matoucí. Jak si ukážeme, chovají se dnes lidé úplně jinak než lovci a sběrači v období mladého paleolitu, ačkoli myslí a cítí stejně. Co přesně znamená „behaviorální modernita“ a kde se vyvinula, je velmi sporné. Pro potřeby mojí práce na tom ale nesejde.

Lovci a sběrači byli (a těch několik málo přeživších často jsou) kočovníci, důvěrně, zbožně a často extaticky propojení se širými pláněmi a řadou rostlinných a zvířecích druhů. Žili dlouho, povětšinou se jim vyhýbaly nemoci a existuje u nich velmi málo důkazů o mezilidském násilí. Usídlení jim povětšinou nehrozilo, a i kdyby ano, nelákalo by je. Proč se cpát celý život sušenou potravou, když se můžete popásat u nekonečného, šťavnatého a neustále se obměňujícího bufetu?

Vlastnit něco víc než pazourek nebo měšec ze šourku soba karibu nebylo zvykem. Když člověk věděl o pomíjivosti věcí tolik, co naši tehdejší předci, bylo naprosto nesmyslné prosazovat nějaké vlastnictví. Svět není něco, co by se dalo vlastnit, a navíc měli za to (na rozdíl od nás), že by se člověk neměl chovat v rozporu s jeho fungováním. Byly to časy plné volna. Lovit ani sbírat se nedá od rána do noci. Proto si myslím, že to byly i časy plné úvah, příběhů a snahy porozumět světu. Nejstarší umělecká díla, na stěnách jeskyní v jižní Evropě, patří k těm nejlepším, která kdy vznikla. Zároveň jsou těžce uchopitelná a jinotajná. Těm, kdo by namítali, že je to romantické a vznešené divošství, bych prozatím vzkázal jen to, že si nemyslím, že by se proti obviňování z romantičnosti bylo třeba nějak hájit. Označení „romantický“ není urážka. Naopak. Romantikové jen při tvorbě vlastního pohledu na svět berou v úvahu více aspektů než jejich oponenti.

Druhým obdobím je neolit, jehož začátek bývá tradičně datován do doby před 10 000 až 12 000 lety a konec splývá s počátkem doby bronzové před nějakými 5 300 lety. Časové zařazení je sporné a přechod mezi jednotlivými obdobími se značně liší podle oblasti. Mezi jednotlivými érami tedy neexistují jasně stanovené hranice.

Nemuseli už znát takové množství druhů zvířat a rostlin a nějakým způsobem s nimi pracovat. Vystačili si (a časem si museli vystačit) se znalostí krávy (tedy ochočených, zakrslých praturů) na poli za chatrčí a jedním druhem zvláštní traviny s velkými semeny. Netrvalo dlouho (pár tisíc let) a ochočené a zakrslé bylo brzy úplně všechno, včetně lidí. Vztah k přírodě se změnil z úžasu a závislosti na absolutní kontrolu nad pár metry čtverečními a několika málo druhy.

Člověk sice v neolitu propadl stavu namyšlené kontroly nad vším, realita byla nicméně úplně jiná. Pod kontrolou byl naopak on sám. Musel se zdržovat v osadě, a proto i sklízet úrodu. Usazení s sebou neslo vznik politiky, hierarchie a člověkem formulovaných zákonů. Zkrátila se doba dožití. Rozmohl se mor. Začalo docházet k poškození kosterní soustavy pod náporem neustálého zvedání těžkých břemen a další dřiny. Prasečí otrokáři a sekáči obilí byli sami zotročeni a „pokoseni“. Střídání ročních období lidi dříve pohánělo, teď je začalo ničit. Pravidla nabídky a poptávky je tyranizovala, místo aby je obohacovala. Volný čas náhle zmizel. Namyšlenost člověka nakonec vždy dožene, jen se zeptejte Řeků. Velké příběhy mladého paleolitu byly kodifikovány a osekány k obrazu duchovních. Tak vznikly příběhy ze Stonehenge. Kodifikace a omezování rdousí mysl. Myšlenky byly zahnané do ohrádky jako ovce. Stopy utahování řemenů jsou patrné i v umění. Neolitická díla nejsou tak úžasná, propracovaná a podnětná jako jejich předchůdci z období mladého paleolitu. V neolitu jsme začali být nudní a ubozí.

Poslední období, ve kterém se navzdory určitému ráznému odporu stále ještě nacházíme, nese ironický název osvícenství. V osvícenství pokračovala a dostala systematickou formu revoluce, která započala v neolitu. Žádosti o rozvod člověka s přírodou, podané v období neolitu, bylo vyhověno. Prozatímní rozhodnutí o rozvodu tvořily spisy Descarta a to definitivní pak podepsal Kant. Výsledkem byla postupná ztráta duše. Do té doby (ano, i v abrahámovském monoteismu) v sobě nějaký druh duše nosilo vše. Aristoteles na tom trval, východní pravoslavná církev o tom nezapochybovala ani na vteřinu, svatý Tomáš Akvinský z toho pro katolíky učinil část kanonického práva, kabalisté si to kompletně sepsali a súfisté to vyjádřili tancem. Osvícenství vyhnalo duši za hranice ne-lidského světa.

Z vesmíru se náhle stal stroj, který neřídila ztělesněná podstata, ale přírodní zákony. Zákony jsou mnohem nezajímavější než podstata. Osvícenství začalo jako revoluce v hlavách křesťanů, takže lidem bylo ještě nějakou dobu umožněno si duše ponechat. Dlouho ale ne. Brzy se z nás stala kolečka v soukolí obrovského stroje. Slogan „vztek na stroje“ poukazuje na naprosto přesné porozumění tomu, co se děje už od 17. století.

Zobraziť diskusiu (0)