Tím, kdo se ptá, je Simona Martínková Racková (1976). Básnířka, editorka, knižní redaktorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve Tvaru působí od roku 2013 a na starost tam má primárně recenzní rubriku. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Sestavila první antologii současné české poezie přeložené do portugalštiny, první díl s názvem Tremor na memória (Chvění v paměti) vyšel roce 2022. Spolu s Jiřím Macháčkem sestavila antologii současné poezie přeložené do řečtiny (vyd. 2025 v Řecku).

Debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně, roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není. Následovaly sbírky Tance, Zatímco hlídací psi spí, Noční převádění mláďat a Věci, co by mohly vzplát.

................

Předmluva

Třebaže těžiště obsahu nespočívalo ve Tvaru nikdy výlučně v rozhovorech, ale v kriticko-esejistickém žánru a v původní tvorbě, jsou tvarovské rozhovory jednou z jeho základních součástí. Jakožto útvar, který čtenář nalistuje na jedné z prvních stran, ikonicky doplněný celostránkovou fotkou, je rozhovor jedním z míst, kde se naplňuje duch podtitulu „obtýdeník živé literatury“.

Je to jakési „měkké centrum“ mezi ostatními texty. Proč „měkké“? Protože tu rozhovor není proto, aby analyzoval, vytvářel koncepty nebo přinášel „tvrdé“ formulace. Ne že by to také někdy nedělal, ale vcelku plní spíš harmonizační a stabilizační funkci. Nedominuje, ale nabízí čitelnost, artikulaci hlasu a mezitextový dialog. Obzvláště když je veden způsobem, jakým se umí ptát Simona Martínková Racková.

Chci-li říct, že Simona umí zúročit svoji lifestylovou zkušenost, zdráhám se, protože vím, že to může znít jako rafinované zlehčení, diplomatická distance. Nic mi není vzdálenějšího. „Měkkost“ Simonina tázání v sobě zahrnuje taktické kroky, které svědčí o tom, jak prospěšné pro Tvar toto zúročení je. Empatické naladění. Jemné interakce: náznaky, nápovědy. Hladké dramaturgické přecházení mezi tématy. Kombinace otázek, které jsou otevřené, a těch, jež vyžadují konkrétní odpověď. Nevtíravá přítomnost: Ano, toto také znám z vlastní zkušenosti, k tomu dokážu něco přidat, rozvinout myšlenku dál. To neznamená jen, že rozhovor je veden jako skutečný dialog, a ne pouhá sekvence otázek a odpovědí, jak se také často u rozhovorů stává. Když není čas. Když je potřeba se spolehnout na technické prostředky, které se v době pandemie pro mnohé bohužel staly standardním substitutem za setkání face to face. Nebo když to prostě nesedne. I tady se hodí zkušenost s tím, oč lépe rozhovor plyne, když si redaktorka s respondentem vyhradí dost času (hodiny, o nichž Simona mluví v úvodu, nejsou žádná nadsázka), vybere milé prostředí, neváhá si udělat výlet. Už tady začíná strategická příprava.

Znamená to ještě druhou důležitou věc. Jako součást kompozice, uzel v rytmické rovině čísla, není rozhovor Simonina typu nositelem kritického výkonu. Ale právě proto je potřebný: nepracuje se zpovídaným jako se značkou ani jako s věšákem na názory, ale jako s osobností. Zpřístupňuje jeho myšlení, ale i jeho tvůrčí, někdy i životní praxi. A do třetice, co takový rozhovor není: není to ani „portrét“ nebo „profil“. Je to jiný režim setkávání s literaturou. S literaturou nezbavenou procesuality, kontextu, a proč ne, i nedokončenosti a váhání. S literaturou neanalyzující a neanalyzovanou, ale mluvící. S živou literaturou.

Co se stane, když se takový rozhovor vyjme z „tvrdého“ kontextu příslušného čísla obtýdeníku, z času, který bezprostředně sdílel se svými čtenáři? Myslím, že hlavně přestane být součástí rytmu a stane se součástí celku. Z časovosti se stane dokument: odpovědi získají druhou vrstvu spočívající ve svědectví o tom, jaké odpovědi bylo v určitém čase nejlepší vyslovit.

Něco ovšem vytržením z proudu také ztrácí – situovanost v řeči, která měla svůj okamžik. Hermeneutik by řekl: Sitz im Leben. Co bylo reakcí, může být čteno jako stanovisko. Je vždycky těžké rozhodnout, jaký typ trvání získají rozhovory, které ztratí své původní apely, kontexty a rámce, když jsou vyvolány k tomu, aby byly znovu čteny, ale jinak. Knižní čtení je jiné než časopisecké: probíhá souvisleji a v jiném, delším časovém oblouku. A navíc v kontextu jiných rozhovorů, jejichž vzájemný dialog, vlastně hyper-dialog, dialog vyššího stupně, nebyl v plánu.

Ale právě z něj se může vynořit společně sdílené zkušenostní pole, jehož součástí není jen Simona a její respondenti, a snad ani ne jen čtenáři Tvaru. Opakující se motivy a podobné způsoby uvažování, ale také různé posuny a napětí v důrazech vytvářejí novou texturu, která proměnu dokáže unést. Proto, že neuzavírá definitivními výroky, ale ponechává otevřené myšlenky, díky nimž rozhovor neztratí svůj vnitřní tah a konzistenci a které se samy nerozpadnou jako zastaralé.

Jan M. Heller, šéfredaktor Tvaru

.................

V knize najdete tyto respondenty: 40 literárních rozhovorů, jejichž respondenty jsou: Simona Bohatá, Anna Bolavá, Miloš Doležal, Zuzana Dostálová, Eva Dragulová, Petra Dvořáková, Anna Fodorová, Radek Fridrich, Anna Beata Háblová, Iva Hadj Moussa, Jiří Hájíček, Kristina Hamplová, Pavla Horáková, Dan Jedlička, Lidmila Kábrtová, Dora Kaprálová, Michaela Klevisová, Pavel Kolmačka, Lenka Kuhar Daňhelová, Zuzana Kultánová, Jan Kunze, Alena Mornštajnová, Natálie Nera, Kateřina Piorecká, Pavel Rajchman, Kateřina Rudčenková, Petra Schwarzová , Žallmannová. Jitka N. Srbová, Alžběta Stančáková, Josef Straka, Jan Štolba, Dita Táborská, Jan Těsnohlídek, Martin Trdla, Vojtěch Vacek, Daniela Vodáčková, Olga Walló, Wolf Lost in the Poem / Jan Žamboch, Jonáš Zbořil, Ladislav Zedník.

................

Zobraziť diskusiu (0)