Úvodem – Vyprávěj dál

Stává v jedné pražské pasáži. Maličká, tichá, v šátku. Prodává sněženky, fialky nebo růže, má jich vždycky jenom pár. Působí jako barvotiskový obrázek chudoby z prvorepublikových filmů. Ta paní se tam opravdu ocitla tak nějak mimo čas a prostor. Stojí vždy na stejném místě, nevyvolává, nechválí vlastní zboží, nefixuje chodce pohledem. Shrbená, nenápadná, kouká na své sešmajdané boty, a teprve když se člověk zastaví, podá mu žádané a na chviličku zvedne plachý pohled. Odkud má ty kytky? Není jí v průchodu zima? Je úplně sama? Proč vůbec nemluví? Má kde bydlet? Je smutná, nebo šťastná? Zkoušel jsem se ptát, ale ona zase sklonila hlavu. Nepodařilo se mi do jejího světa vstoupit, a přesto mě už několik let provází – když jsem v sousedství pracoval, i teď, když ji skoro nevídám. Její přítomnost trvá, a není to pouze tím tajemstvím.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám blíž, než bychom si mysleli. Potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Většinou je mineme pohledem, mnozí nejsou nijak nápadní, o to barvitější je jejich vnitřní svět, vzpomínky i současnost. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce, v sousední obci, možná dotyčného dokonce známe, jen jsme nenašli cestu k jeho jedinečnosti.

Jistě, každý člověk je jedinečný, ale – málo platné – někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Třeba jako ten pán z Bedřichovic u Brna. Kateřina Šedá tam dělala jednu ze svých akcí (ano, to je ta vesnice, kterou vzala do Londýna) a já měl příležitost se na ní podílet, chystal jsem doprovodné tiskoviny. Na akce v kulturáku před odjezdem do britské metropole jsme zvali místní obyvatele, Katka znala skoro všechny, já většinu. Jednoho starého pána jsme ale nikde nepotkali, dozvonit na jeho dveře se nedalo, někteří sousedé si dokonce nebyli jisti, jestli ještě žije. Ani oni ho dobu neviděli. Jedno dopoledne jsem ho nečekaně potkal, vracel se s kárkou domů. Oslovil jsem ho, že tu děláme taková setkání, jestli by nechtěl přijít. „Nechtěl, já mám svoje,“ řekl tak tiše, že jsem si musel jeho slova domýšlet. „A co?“ vypadlo ze mě. „Tak pojďte,“ vyzval mě po kratičkém zaváhání. Otevřel masivní dveře do průjezdu svého domu a hned za námi zamknul. Popošli jsme na dvůr, který přecházel v rozlehlou zahradu. „Počkejte tady,“ řekl mi a sám popošel ještě pár metrů. Zastavil se zády ke mně a rozpažil. Stalo se to během nějakých dvaceti vteřin. Ptáčkové! Na jeho dlaně, ruce i na hlavu usedli ptáčkové. Pípali, poskakovali, drobně klovali. Hle, svatý František, blesklo mi hlavou. Muž se ke mně otočil čelem, šest sedm opeřenců to nijak nezneklidnilo, usmál se a ani to nemusel vyslovit: „Tohle mám.“

Když jsem to pak vyprávěl kamarádům z Bedřichovic, jen zírali. Snad nikdo z nich do toho dvora nevkročil a o přátelství muže s opeřenci neměli ani tušení. Měl jsem zkrátka štěstí, zahlédl jsem cosi skrytého. Podobný pocit mám ze sedmi příběhů v téhle knize, které jsem shromáždil během let 2020 a 2021. Žádný z lidí, se kterými jsem si povídal, neprodává v pasáži sněženky ani se na něj neslétají pěvci. Jsou výjimeční jinak. Jak? O tom je tahle kniha. Co je spojuje? Není to samota jako u „mých“ samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor.

Jisté poodstoupení tu však přesto je, ti lidé žijí ve městech či na venkově, ale tak nějak bokem. Jsou jen sami za sebe. „Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu,“ říká jeden z nich. Vytvořili si malý osobní svět, v němž často platí jeho vlastní pravidla. Některé historky jsou neuvěřitelné, ale já věřím všem. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života?

Aleš Palán

Zobraziť diskusiu (0)