Jen shodou okolností se čtvrtý román švýcarskomaďarské spisovatelky Agoty Kristofové Včera (1995) českému čtenáři dostává do rukou až nyní. Podle vší nakladatelské logiky měl být přeložen a vydán již před bezmála třiceti lety, poté, co na sebe u nás strhla pozornost její slavnější trilogie – především její první díl, Velký sešit (1986, česky 1995). Tento jen o málo více než stostránkový román v myslích čtenářů po celém světě zpřevracel představy o tom, co může být současná próza. Podmanila si je tehdy především nečekaná razance jazyka, autorkou záměrně oproštěného div ne na úroveň holých vět, elementárních sdělení, objektivního popisu faktů. A také to, jak nekompromisně Kristofová, ve snaze dobrat se jádra hrůz válečné doby, zametla se všemi tabu, která se jí při psaní stavěla do cesty. Její dětští hrdinové, kteří se ocitnou na maďarském venkově ve chvíli, kdy na něj devastujícím způsobem dopadnou následky střetu dvou totalitních režimů (nacismus a komunismus na sebe v Maďarsku plynule navázaly), v sobě musí potlačit všechny přirozené city a klestí si cestu do života všudypřítomným násilím, zvrácenou sexualitou a smrtí.

V pokračováních této trilogie – v Důkazu (1988, česky 2001) a ve Třetí lži (1991, česky 2001) – Kristofová dodržuje stejnou stylistickou askezi i obsahovou přímočarost, ale navíc čtenáře krajně znejišťuje, když zpochybňuje pravdivost již převyprávěného příběhu, rozdvojuje a zrcadlí jeho syžet a naznačuje i možné schizofrenní vidění jeho postav.

Všechny tyto literární postupy, které jejímu stylu dodávají nebývalý magnetismus, získaly Kristofové na přelomu osmdesátých a devadesátých let celosvětovou proslulost. A zájem čtenářů, a později i novinářů a literárních vědců, se přirozeně stočil také na autorčinu biografii, především na jeden její zásadní moment: totiž že Kristofová své knihy nepsala ve svém rodném jazyce, ale v adoptované francouzštině. O životních okolnostech, za kterých ve svých spisovatelských začátcích opouštěla maďarštinu, v níž zpočátku psala poezii, a osvojovala si francouzštinu – jediný jazyk svých próz –, Kristofová střídmě, ale ochotně hovořila s novináři, kteří se na ni začali obracet po úspěchu trilogie. Tak vycházel najevo příběh o emigrantce, která přijela do francouzského Švýcarska v roce 1956 po poraženém maďarském povstání, tak trochu proti své vůli – bylo třeba zachránit manžela před dvouletým vězením. Příběh o tom, jak sama musela pracovat dlouhých pět let jako dělnice v továrně na hodinky nedaleko Neuchâtelu, kde bydlela – v téměř setrvalém mlčení daném jednak neznalostí francouzštiny, ale také nemožností mluvit uprostřed hučení obráběcích strojů a pod přísným dohledem továrního vedení.

Postupné osvojování si cizího jazyka, a především psaní v něm – zpočátku jen cvičných textů, a později i krátkých povídek a divadelních her, které začalo vysílat rádio Suisse Romande, se pak stalo její cestou z existenciální krize. Ale v těch zdrženlivých zpovědích, které Kristofová také sepsala v sérii časopiseckých článků, později shrnutých do knižní autobiografie nazvané výmluvně Analfabetka (2004), se až příliš mnohé rozcházelo s dobovou představou o emigrantovi, který utekl z „komunistického pekla“ a měl to štěstí, že mu štědré Švýcarsko umožnilo začít novou existenci. A v případě Kristofové dokonce dosáhnout úspěchu a slávy.

K údivu a někdy i rozhořčení tazatelů mluvila často o tom, že odjezd z Maďarska byl její celoživotní chybou, že si ve Švýcarsku nikdy nezvykla, že žije v osamělosti. Její tradiční odpověď na otázku „Máte ráda Švýcarsko?“ zněla: „Je mi to jedno.“ Francouzštinu, která se stala jediným jazykem jejího psaní (tvrdila, že „z maďarštiny se už nic nerodí“), paradoxně nazývala „jazykem nepřítelem“, který si osvojila jen z nezbytnosti; mluvila o tom, že úděl maďarských emigrantů, kteří přijeli do Švýcarska v roce 1956, byl plný rozčarování a deprese; připomínala, že mnozí z nich nevydrželi a vrátili se do Maďarska. A zmiňovala i vlnu sebevražd v emigrantské komunitě. To vše, nespočetněkrát zformulované pro zvědavé novináře, se stalo hlavním námětem jejího čtvrtého románu Včera, který vyšel v polovině devadesátých let a v podstatě prozaické dílo Kristofové uzavřel.

Pečlivě vystavěný příběh o nemožné lásce, v jehož základech je po vzoru řeckých tragédií otcovražda a incest, se opírá především o spisovatelčinu osobní zkušenost z druhé půlky padesátých let, tedy z let po příjezdu do emigrace. Hlavní protagonista příběhu Tobiáš uteče z Maďarska (v textu nepojmenovaného) do rovněž nenazvaného Švýcarska již na konci druhé světové války, ještě jako dítě. Za zády nechává zločin, tajemství, které si odveze s sebou a které určuje labilní charakter jeho existence opředené nevyhnutelným lhaním a znejistělé vytěsněnými traumaty a pocity viny. Uprostřed komunity exulantů, kteří přijedou v roce 1956, zůstává díky své odlišné zkušenosti tak trochu cizincem. Ale jeho hraniční psychické stavy a spisovatelský talent, které jej nutí k neustálé analýze svého okolí a sebe sama, z něj zároveň dělají pozorovatele, který dokáže v mysli (i v literárních textech, které jsou součástí románu) citlivě postihnout především stinné stránky emigrantského údělu.

...…………….

ukázka z doslovu Jana Machonina

Zobraziť diskusiu (0)