Předmluva: Hlídací pes a zloděj

Když v roce 1964 začali Beatles dobývat americké rozhlasové vlny, vydal Marshall McLuhan knihu Jak rozumět médiím: extenze člověka, a z nenápadného vysokoškolského učitele se rázem stala hvězda. Svojí prozíravostí, nadčasovostí a komplexností bylo dílo dokonalým produktem šedesátých let – dnes již tolik vzdálené dekády, pro niž byly charakteristické experimenty s LSD, fotky Měsíce, cestování časem i prostorem. Jak rozumět médiím bylo vskutku proroctvím a předpovědělo zánik lineárního myšlení. McLuhan prohlásil, že „elektrická média“ dvacátého století – tedy telefon, rozhlas, film a televize – skrz naše myšlenky a smysly převálcovala tištěný text. Naše izolovaná a roztříštěná JÁ, která se po celá staletí uzavírala do niterných prožitků čtení tištěných stran, se zase sjednotila a splynula s globální obdobou kmenové vesnice. Přibližovali jsme se „technologickému napodobení vědomí, kdy se proces tvůrčího poznání kolektivně a napříč organizacemi šíří na celou lidskou společnost“.1)

I v době své největší slávy byla kniha Jak rozumět médiím víc diskutována, než čtena. Dnes je spíš kulturní památkou, s níž se studenti mediálních studií seznamují na přednáškách. McLuhan byl vynikajícím interpretem, akademikem i mistrem slova. Z jedné věty této knihy se stal proslulý výrok: „Médium je poselstvím.“ Tento tajemný aforismus se tak často opakoval, až jsme zapomněli, že McLuhan nebyl jen obdivovatelem transformační síly nových komunikačních technologií. Rovněž varoval před hrozbou, již tato moc představuje, a před nebezpečím netečnosti vůči ní. „Elektrická technologie je za branami,“ napsal, „a my ji necítíme, neslyšíme ani nevidíme, a k jejímu střetu s Gutenbergovou technologií, na níž a skrz niž byl americký styl života postaven, mlčíme.“2)

McLuhan měl pochopení pro neotřelost nových médií a přirozenou atraktivitu informací a „obsahu“, který nesou. Lidé se zajímají o zprávy v novinách, o hudbu v rádiu, o pořady v televizi, o slova, která pronáší osoba na velmi vzdáleném konci telefonní linky. Technologie média, ať už je sebeúžasnější, ustupuje do pozadí před tím, co přenáší – tedy fakta, zábavu, návody, rozhovory. Když lidé začnou uvažovat (a dělají to vždy) nad tím, jestli má médium pozitivní nebo negativní dopad, vždy jde o obsah. Nadšenci médium oslavují, skeptici odsuzují. U každého nového informačního média, i pokud se vrátíme ke Gutenbergovi a jeho knihtisku, šlo vždy o stejnou argumentaci. Nadšenci, a mají pro to dobrý důvod, velebí příval nového obsahu, který s technologií dostává volný průchod, a vidí v něm známku demokratizace kultury. Skeptici se stejně dobrým odůvodněním odsuzují nehoráznost obsahu, a považují ho za projev „hloupnutí“ kultury. To, co jedna strana vidí jako ráj, je pro stranu druhou pustinou.

Internet je zatím posledním médiem, které tuto debatu podněcuje. Rozpor mezi nadšenci a skeptiky vůči internetu, který se za posledních dvacet let prostřednictvím tuctů knih a článků, tisíců blogů, videoklipů a podcastů projevil, prohloubil jako nikdy předtím: nadšenci v něm vidí předzvěst nového zlatého věku přístupu k informacím a vzájemného sdílení, skeptici lamentují nad novou dobou temna, pro niž je typická tuctovost a narcismus. Debata je důležitá – obsah taktéž – ale protože se odvíjí od osobní ideologie a individuálního chápání, dostala se do slepé uličky. Názory jsou extrémní, útoky osobní. „Luddité,“ šklebí se nadšenci. „Filištíni,“ posmívají se skeptici. „Kassandro“! „Pollyanno!“

Jak nadšenci, tak skeptici postrádají to, co McLuhan věděl: že z dlouhodobého hlediska je vliv obsahu média na náš způsob myšlení a jednání méně důležitý než médium samotné. Médium je oknem, skrz nějž vnímáme svět a sebe samé, formuje to, co vidíme a jak to vidíme, a pokud ho dostatečně používáme, mění jednotlivce i celou společnost. „Dopad technologie se neprojevuje na úrovni názorů nebo myšlenek,“ napsal McLuhan. Mění hlavně „vzorce vnímání a mění je plynule a bez kladení odporu“. 3) Když chce showman vyjádřit svůj názor, zveličuje, ale na samotném názoru to nic nezmění. Média svým kouzlem, nebo vlastně neřestí, ovlivňují samotný nervový systém.

Když zaměříme pozornost na obsah médií, unikají nám jejich skutečné následky. Jsme tak zaslepeni a pohlceni jejich programy, že nám nezbývá čas pozorovat, co se odehrává v našich hlavách. A tak předstíráme, že technologie sama o sobě roli nehraje. Přesvědčujeme sami sebe, že důležité je, jak ji používáme. Utěšujeme se vlastní nadutostí v domnění, že její dopad máme pod kontrolou. Technologie je jen nástrojem, který je netečný, pokud si ho nevšímáme, a netečným bude, i když ho odložíme stranou.

McLuhan cituje zištný výrok mediálního magnáta Davida Starnoffa, průkopníka rozhlasového vysílání RCA a televizní stanice NBC. Když v roce 1955 vystoupil Starnoff na Univerzitě Notre Dame, nekritizoval masová média, na nichž vybudoval své impérium a bohatství. Ze škodlivého dopadu technologií obvinil posluchače a diváky: „Technologické nástroje jsou jen obětními beránky v rukou těch, kteří je používají ke své moci. Produkty moderní vědy nejsou ve své podstatě dobré ani zlé; jejich hodnotu udává způsob, jakým je používáme.“ McLuhan se té myšlence vysmál a řekl, že Starnoff „mluví jako náměsíčný“.

McLuhan rozuměl tomu, že každé nové médium nás mění. Napsal, že „naše obvyklá reakce na vliv médií, zejména na to, co je klíčové, tedy způsob, jakým média používáme, je lhostejným postojem technického imbecila“. Obsah média je jen „libovým masíčkem, kterým se zloděj snaží rozptýlit pozornost hlídacího psa“.5)

Nebyl to jen McLuhan, kdo předvídal požitky, které před nás internet postaví: jeden chod za druhým, jeden šťavnatější než druhý, bez možnosti nadechnout se mezi jednotlivými sousty. Jakmile se počítače scvrkly na velikost iPhonů a BlackBerry, sousto se stalo pohyblivým a kdykoliv kdekoliv dostupným. Máme ho doma, v kanceláři, v autě, ve třídě, v kabelce, v kapse. Dokonce i lidé, kteří jsou před všude se rozpínajícím internetem ostražití, svým obavám málokdy dovolí, aby jim zabránily technologie používat a těšit se z nich. Filmový kritik David Thomson jednou poznamenal: „sebedůvěra média umí pochybnosti rozptýlit“.6) Hovořil o kině a o tom, jak promítá emoce a vnímání nejen na projekční plátno, ale i do nás samotných, do zaujatého a poddajného publika. Jeho poznámka se snad ještě víc týká internetu. Svojí velkorysostí a svými vymoženostmi bourá obrazovka počítače všechny naše pochybnosti. Je natolik naším sluhou, že by bylo příliš neurvalé všimnout si, že je také naším pánem.

......................................................................

1) Marshall McLuhan, Understanding Media: The Extensions of Man (Corte Madera, CA: Gingko, 2003), 5; česky Marshall McLuhan, Jak rozumět médiím, extenze člověka (Odeon, Praha 1991).

2) Ibid, 30.

3) Ibid, 31.

4) Ibid, 23.

5) Ibid, 31.

PRVNÍ KAPITOLA: HAL a já

„Dave, přestaň. Přestaň, prosím! Prosím, přestaň!“ Tak naléhavě prosí superpočítač HAL nesmiřitelného kosmonauta Dava Bowmana ve známé a zvláštně dojemné závěrečné scéně filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Bowman, který se kvůli poruše přístroje téměř ocitnul ve spárech vesmírné smrti, teď klidně a chladnokrevně odpojuje paměťový obvod řídící jeho umělou inteligenci. „Dave, můj mozek slábne,“ marně říká HAL.

„Cítím to. Cítím to.“

Cítím to podobně. V posledních několika letech jsem měl nepříjemný pocit, že se mi někdo nebo něco rýpe v mozku, přepojuje nervové spoje, přeprogramovává paměť. Pokud je mi známo, tak můj mozek neslábne, ale mění se. Už nepřemýšlím tak, jak jsem dřív přemýšlel. Hmatatelně to cítím, když čtu. Zdálo se mi jednoduché ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Vyprávění nebo výměna názorů dokázaly polapit moji mysl tak, že jsem strávil hodiny přemýšlením nad dlouhými pasážemi. Už se to neděje. Po přečtení jedné či dvou stran se moje koncentrace vytrácí. Znervózním, ztratím nit a začnu hledat jinou činnost. Cítím, jak se vždy vědomě snažím obrátit pozornost zpět k textu.

Hluboké ponoření do knihy, které přicházelo zcela spontánně, se změnilo v úsilí. Myslím, že vím, co se děje. Už víc než desetiletí trávím svůj čas on-line, hledám, surfuju a někdy i přispívám do velké internetové databáze. Pro spisovatele, jako jsem já, je internet darem z nebes. Výzkum, který kdysi vyžadoval trávit celé dny přehrabováním štosů publikací a tiskovin v knihovnách, je dnes hotový za pár minut. Vyhledávač Google, několik kliků na hypertextové odkazy, a mám to, co jsem hledal: základní fakta s výstižným zněním. Nespočítal bych, kolik hodin nebo litrů nafty mi internet ušetřil. Plně využívám internetové bankovnictví a hodně nakupuju v e-shopech. On-line platím účty, plánuju si schůzky, rezervuju letenky a hotely, on-line jsem si obnovil řidičský průkaz, přes internet posílám pozvánky i pohlednice. A i když nepracuju, tak se s vysokou pravděpodobností prodírám změtí informací – čtu a píšu e-maily, pročítám nadpisy a blogové příspěvky, prohlížím si aktualizace na Facebooku, sleduju videokanály, stahuju hudbu, anebo jen tak klikám z jednoho linku na druhý.

Internet se pro mě stal univerzálním médiem, kanálem, kterým mi téměř všechny informace proudí do očí a uší a odtud rovnou do mozku. Existuje celá řada výhod, proč mít okamžitý přístup k tak neuvěřitelně objemnému a snadno dostupnému množství dat, a ty již byly široce popsány a náležitě opěvovány. Heather Pringleová, spisovatelka, která přispívá do časopisu Archeology, říká: „Google je pro lidstvo úžasně přínosný, shromažďuje a soustřeďuje informace a myšlenky, které dřív byly po světě tak roztroušené, že sotva mohly být někomu prospěšné.“7) K časopisu Wired Clivea Thompsona poznamenává: „Dokonalá digitální paměť může být pro lidské myšlení obrovsky přínosná.“8)

Přínosná skutečně je. Ale něco stojí. Jak McLuhan naznačil, média nejsou jen informačními kanály. Suplují myšlenky, ale i formují proces myšlení. A to, co mi internet zřejmě dělá, je ukrajování schopnosti soustředit se a rozjímat. Ať už jsem on-line, nebo ne, můj mozek očekává, že bude dostávat informace tak, jak je přiděluje internet: v rychle se pohybujícím proudu částic. Kdysi jsem byl potápěčem v moři slov. Teď svištím po hladině jako borec na vodním skútru. Možná nejsem normální, možná jsem mimo. Ale nevypadá to tak. Když se svěřím přátelům se svými problémy se čtením, mnozí mi potvrdí, že je trápí podobné neduhy. Čím víc internet používají, tím těžší pro ně je prokousat se dlouhými texty. Obávají se, že se stávají chronicky roztržitými. I někteří blogeři, které sleduju, u sebe pozorují tento jev. Scott Karp, který kdysi pracoval pro jeden časopis a nyní píše blog o on-line médiích, přiznává, že úplně přestal číst knihy. „ Na vysoké jsem studoval literaturu a byl jsem nenasytným čtenářem,“ píše. „Co se stalo?“ Nad odpovědí váhá: „Možná, že důvodem, proč čtu výhradně na webu, není změna způsobu čtení, tzn. že jen vyhledávám potřebné informace, možná, že se změnil způsob, jak PŘEMÝŠLÍM.“9)

....................................................................

7) Heather Pringle, „Is Google Making Archaeologists Smarter?“, blog Beyond Stone & Bone (Archaeological Institute of America), 27. února, 2009, http://archaeology.org/blog/?p=332.

8) Clive Thompson, „Your Outboard Brain Knows All,“ Wired, říjen 2007.

9) Scott Karp, „The Evolution from Linear Thought to Networked Thought,“

Nicholas Carr

Nebezpečná mělčina Jak internet mění náš mozek

preklad: Jaroslava Přerovská

Dauphin 2017

Zobraziť diskusiu (0)