PŘEDMLUVA

Ami Ajalon je výjimečný člověk. Seznámil jsem se s ním v devadesátých letech, kdy zastával funkci ředitele Šin bet a já jsem byl hlavním americkým vyjednavačem v arabsko-izraelském konfliktu. Neustále jsem tehdy jezdil na Blízký východ a při každé návštěvě Izraele jsem zašel za Amim do práce, abych porovnal stanoviska Jásira Arafáta a jeho vyjednavačů s tím, jak situaci nahlíží Šin bet. Nemám na mysli pouze nejužší vedení Šin bet, protože Ami vždycky přivedl nejen své zástupce a hlavní pozorovatele, ale i operativce, kteří se denně s Palestinci stýkali v terénu a zabývali se analýzami palestinské společnosti. Mluvil jsem samozřejmě i s jinými Palestinci než s těmi, s nimiž jsem vyjednával, ale informací Šin bet jsem si velmi cenil.

Jak jsem rychle zjistil, agenti této organizace, která představuje něco mezi FBI a CIA a odpovídá za vnitřní bezpečnost Izraele a prevenci terorismu, se v názorech na Palestince hodně liší. Ami se postaral, abych je všechny vyslechl. Sám na moje pozorování a otázky týkající se průběhu jednání a teroristických útoků odpovídal zpříma a svým míněním se netajil, a totéž platilo o jeho spolupracovnících, kteří zaujímali protichůdná stanoviska a nabízeli různá vysvětlení pro jednání Palestinců. Někteří Arafátovi ani jeho lidem nevěřili a podezírali je, že nehrají fér, jiní zas chápali, že izraelské akce, tj. výstavba osad, zatýkání, zřizování kontrolních stanovišť a uzavírky, vystavují Palestinskou autonomii velkému tlaku a ochromují její činnost.

Přesvědčil jsem se, že Ami je upřímný nejenom sám k sobě, ale i k druhým. Vždycky trpělivě vyslechl názory, které byly v přímém rozporu s tím, co si myslel on sám, a nevadilo mu, když je dotyční lidé vyslovovali přede mnou. Proto mě nepřekvapuje, že se rozhodl napsat vzpomínky, ve kterých se nad sebou poctivě zamýšlí. Stejně jako ostatní, kdo si je přečtou, jsem se z nich hodně dozvěděl o jeho rodinném zázemí a osobním rozvoji. Vyrostl v kibucu, to znamená ve společenství, jehož členové si byli rovni, o všechno se dělili, neskutečně tvrdě pracovali, užívali si prostých radostí a vedli nekonečné ideologické debaty. Život byl tehdy velmi náročný a nepřetržitě ho něco ohrožovalo. Z Golanských výšin kibuc neustále ostřelovali Syřané a mnoho lidí, kteří pracovali na polích, jejich útoky nepřežilo. Protože sousední země odmítaly nově vzniklý stát uznat a neustále na něj útočily, Izraelci se řídili heslem, že čím víc osad budou mít, tím bude jejich země bezpečnější. Její hranice se tedy snažili rozšiřovat, chránili je a bojovali za ně, protože nedoufali, že se postoj arabských zemí změní nebo že jim pomůže mezinárodní společenství.

Amiho formovalo přesvědčení, že Židé mají právo znovu si vzít svou historickou zemi a bránit ji všemi prostředky, které mají k dispozici. Sám si vybral tu nejnebezpečnější cestu a přihlásil se do Šajetetu 13, izraelského ekvivalentu amerických elitních námořních jednotek SEAL. Po velice náročném výcviku se účastnil extrémně riskantních operací na nepřátelském území. Při jedné utrpěl závažné zranění, ale k jednotce se vrátil, znovu nastoupil do akcí a za čas jim také velel. V Šajetetu 13 sloužil dvaadvacet let, později jako velitel celé jednotky, a nakonec se stal náčelníkem vojenského námořnictva. Pohyboval se ve světě, kde kvůli přežití musel zabíjet. Ve válkách s Araby zahynulo mnoho jeho spolubojovníků a přátel. Jeden z nich, Chaim Sturman, byl příslušníkem třetí generace své rodiny, který za Izrael položil život. Zatímco Ami pronásledoval palestinské teroristy i ty, kdo jim dávali rozkazy, jako byl například spoluzakladatel Fatahu Abú Džihád, řídil se mravním kodexem, který mu velel zabít pouze terč útoku a civilisty ušetřit. Z toho důvodu se vzepřel rozkazu generála Rafula Eitana, náčelníka generálního štábu, který zastával názor, že „kolaterální ztráty“ dají Palestincům jasně na srozuměnou, že žádný terorista není mimo dosah izraelské odvety a za jeho činy budou draze platit i palestinští civilisté.

Navzdory tomu, že Ami s Eitanovým postojem nesouhlasil, dlouho vůbec nepochyboval, že na teroristické útoky jiná odpověď než nepřetržité zabíjení neexistuje. Oči se mu začaly otvírat až na začátku osmdesátých let, kdy byl zástupcem velitele námořnictva a odjel do uprchlického tábora v Gaze, aby si promluvil s palestinskými rybáři. Obyvatelé tábora zasypali jeho vojenský džíp kamením a Ami mezi nimi uviděl mladíka, který se na něj díval s neskrývanou nenávistí. Tehdy si připomněl vlastní pocity, když jako teenager v kibucu každodenně čelil nebezpečí a toužil, aby jeho život přestalo svazovat tolik omezení. Položil si otázku, jestli ten palestinský chlapec cítí totéž, co před lety prožíval on sám, a začal se vidět jeho očima jako utlačovatel.

Názorový zlom přišel teprve potom, co se stal ředitelem Šin bet. Funkce se ujal po atentátu na Jicchaka Rabina, aniž měl s prací rozvědky sebemenší zkušenosti, a hned od začátku se musel vypořádat s vlnou sebevražedných atentátů. Bylo mu jasné, že zabíjení a zatýkání atentátníků terorismus nezastaví, a když se snažil pochopit, co je k sebevražedným bombovým útokům vede, zjistil, že mnozí zažili ponížení od izraelských vojáků či osadníků nebo jim Izraelci zabili příbuzné. Nakonec dospěl k tomu, že beznaděj, zoufalství a viktimizace vytvářejí klima, které Hamásu a Islámskému džihádu, jež existenci Izraele odmítají uznat, umožňuje snadno získávat do svých řad nové členy, kteří se k sebevražedným útokům ochotně nechají přesvědčit. I když vedl proti těmto radikálním islamistickým skupinám nemilosrdný boj, dobře věděl, že terorismus nelze porazit, nepostaví-li se proti němu Jásir Arafát a ostatní představitelé Palestinské autonomie. V této souvislosti si také uvědomil, že Rabin, Netanjahu i Barak nepostupují vůči Arafátovi správně: Rabin mu pohrozil zastavením mírových jednání, jestliže bombovým útokům neučiní přítrž, Netanjahu a Barak nepochopili, že s Hamásem bojovat nemůže, pokud Palestincům nedokáže, že okupace v dohledné době skončí. On ani jeho nejbližší spolupracovníci nesměli vypadat, že Izraeli pomáhají, protože by se zdálo, že mají zájem na tom, aby trvala dál.

Ami došel k názoru, že bezpečnost nejvíc ohrožují politici, kteří po Palestincích neustále něco chtějí, a jen zřídkakdy jim dají něco na oplátku. V době, kdy jsem se s Amim vídal, jsem byl svědkem, že se svými poznatky řídí a při rozhovorech s politiky si nebere servítky. Přesvědčil jsem se o tom, když mluvil s Netanjahuem, Barakem i s Arafátem. Po jednom bombovém atentátu v Jeruzalémě jsem se zeptal tehdejšího premiéra Netanjahua, jestli bych se nemohl setkat s Arafátem, jeho vedoucími bezpečnostních složek v Gaze, náčelníkem generálního štábu Amnonem Šachakem a Amim, abych vyslechl jejich názory na to, co je třeba udělat pro zlepšení situace. Netanjahu i Arafát souhlasili a na té schůzce Ami nemilosrdně zkritizoval Palestinskou samosprávu za nečinnost a vypočítal, v čem konkrétně selhává. Arafát nechal odpovědět své velitele. Většina prohlásila, že Izraelci po nich žádají, aby prosazovali nepopulární opatření, a přitom není žádná naděje, že se politická situace někam posune. Ami na to odpověděl, že jeho úkolem není ohlížet se na politiku, ale starat se o bezpečnost, a bez ní žádný politický pokrok nemůže nastat.

Při výše zmíněných jednáních vždycky přímo řekl, co si myslí, a Arafáta ani jeho podřízené neklamal, ale časem se naučil jednat víc diplomaticky. Po skončení svého funkčního období v Šin bet se rozhodl, že izraelské veřejnosti zprostředkuje nový pohled na situaci, a apeloval na ni, aby za teroristické útoky převzala svůj díl odpovědnosti a přispěla k uzavření míru. K tomuto cíli se spojil se Sarim Nusajbou a společně vypracovali mírový plán, který by jak u Izraelců, tak u Palestinců mohl získat podporu. Podmínky plánu, jež se vejdou na jednu stranu papíru, se do značné míry shodují s mnohem podrobnějšími Clintonovými parametry, které jsme v prosinci 2000 představili jako překlenovací návrh na ukončení konliktu. Od několika palestinských vyjednavačů, kteří je obdrželi 22. prosince 2000 v Bílém domě, jsem se dozvěděl, že s nimi souhlasili, ale Arafát je odmítl. Jeden z nich se mě před rokem smutně zeptal: „Dovedete si představit, kde bychom dneska byli, kdyby tenkrát Clintonův návrh přijal?“

Tyto parametry vycházely z toho, že v zájmu míru nelze opominout požadavky ani jedné strany, obě se však musejí přizpůsobit realitě a překonat své myšlenkové stereotypy. Mír nevyžaduje, aby jedna nebo druhá strana zavrhla zažitá paradigmata, ale aby uznala, že i druhá strana má svůj příběh, který definuje její historii a identitu. Ami to pochopil a cítil jak s Palestinci, tak se svými izraelskými odpůrci včetně těch, kteří ho kritizovali, že se nechává Palestinci balamutit, a odsuzovali ho za to, že se s nimi po odchodu z Šin bet spojil a snaží se prosazovat mír. Při přípravě na tuto knihu Ami navázal se svými kritiky dialog a hledal styčné body pro vzájemné porozumění. Pinchasi Wallersteinovi, předákovi náboženského osadnického hnutí, dal například jasně najevo, že jeho přívrženci mají mnoho společného s kibucníky, kteří se také považovali za osvoboditele Izraele. Hluboce cítil s osadníky, kteří po rozhodnutí Ariela Šarona museli opustit domov v Gaze, a věřil, že je Izraelci vzhledem k této traumatické zkušenosti ochotně přivítají. Neprosazoval však mír jakožto dobrý konec sám o sobě a nepokoušel se udělat Palestincům laskavost. Vedla ho láska k Izraeli a snaha uchovat sionistické ideály vybudovat a zachovat židovský demokratický stát.

Současná situace ho znepokojuje, protože Izrael směřuje k tomu, že se stane jedním státem pro dva národy, což bude znamenat, že zůstane demokracií, ale nebude židovský, nebo naopak židovský zůstane, a nebude demokratický. V každém případě ztratí svůj charakter a identitu. V tom, na jakou cestu se Izrael vydává a jaké to bude mít následky, se nemýlí. Na rozdíl od něj za to přisuzuji větší díl odpovědnosti palestinským představitelům, nejdříve Arafátovi a teď Mahmúdu Abbásovi, že nevytvořili státní instituce, roku 2000 odmítli mírové návrhy (Clintonovy parametry), v roce 2008 nepřijali nabídku Ehuda Olmerta a v roce 2014 odmítli takzvané Obamovy zásady. Ale naprosto s Amim souhlasím, že představitelé Izraele po Rabinovi udělali hodně pro to, aby pozici svých palestinských protějšků oslabili, a jenom zřídkakdy se jim snažili pomoct.

Je politováníhodné, že Trumpův mírový plán, jehož podobu silně ovlivnil premiér Netanjahu, naplňuje praktické i psychologické požadavky Izraelců, kdežto většinu politických a symbolických potřeb Palestinců opomíjí. Stát nabízený Palestincům v Trumpově plánu jako stát nevypadá, a z toho důvodu se Palestinci už teď dvoustátního řešení konfliktu vzdávají a stále víc se jich přiklání k vytvoření státu jednoho, v němž jeden obyvatel bude mít jeden volební hlas. Ami napsal své vzpomínky proto, aby podle vlastních slov představil nové pojetí Izraele a jeho minulosti v naději, že by mohlo ovlivnit budoucnost. Chce, aby si Izraelci uvědomili, že jejich právo na sebeurčení v historické zemi není exkluzivní ani absolutní a že i Palestinci mají svou identitu a cíle, které touží naplnit. Proto Ami Ajalon věří ve dva státy: Izrael jako národní stát židovského národa a Palestinu jako národní stát palestinského lidu. Mnoho Izraelců i Palestinců tuhle vizi odmítá. Nevím, jestli se vůbec někdy uskuteční, ale prosazuje ji patriot, který s výjimečnou odvahou bojoval za svou milovanou zem se zbraní v ruce a teď za ni bojuje jako mírový aktivista slovem i perem.

Dennis Ross Bethseda, Maryland květen 2020

Zobraziť diskusiu (0)