Ukázka z knihy:

NORSKÝ KRÁL

U nás v kibucu Jikhat žil jeden starý mládenec jménem Cvi Provizor, byl pomenší, asi pětapadesátiletý, měl tik a liboval si v šíření špatných zpráv: o zemětřeseních, o leteckých neštěstích, o budovách, které se zřítily, o požárech a záplavách. Ráno si pokaždé přivstal, aby si stihl přečíst noviny dřív než ostatní a poslechnout si v rádiu všechny zpravodajské relace a mohl vás pak ve dveřích jídelny ohromovat informacemi o dvou stech padesáti hornících uvězněných v zavaleném uhelném dole v Číně bez naděje na záchranu nebo o trajektu, který se převrátil a potopil se šesti sty cestujícími na palubě během bouře v Karibském moři. Sypal z rukávu úmrtní oznámení. Vždycky jako první věděl, která slavná osobnost právě zemřela, a zpravil o tom celý kibuc. Jednou ráno mě zastavil na cestičce před zdravotním střediskem:

„Znáš spisovatele Wislavského?“

„Ano. Znám. Proč?“

„Umřel.“

„To je mi líto.“

„I spisovatelé umírají.“

Jindy mě zastihl, když jsem měl službu v jídelně:

„Viděl jsem ve smutečních oznámeních, že ti zemřel dědeček.“

„Ano.“

„A před třemi lety ti taky zemřel dědeček.“

„Ano.“

„Tak to už ti žádný nezbyl.“

Cvi Provizor pracoval jako zahradník. Každý den vstával v pět ráno, přemisťoval zavlažovače, kypřil květinové záhony, sázel, stříhal, zaléval, sekal trávu hlučnou sekačkou, rozprašoval postřik proti mšicím a přihnojoval přírodním i průmyslovým hnojivem.

Ostatní členové kibucu se mu vyhýbali a v jídelně si k němu nikdo nechtěl přisednout. Za letních večerů sedával sám na zelené lavičce pod travnatým svahem vedoucím k jídelně a pozoroval pobíhající děti. Večerní vánek mu nadouval košili a vysoušel pot. Nad vrcholky vysokých cypřišů se vyhoupl rudý letní měsíc. Na sousední lavičce seděla o samotě Luna Blanková a Cvi Provizor si ji hned vyhlédl za oběť:

„Už jsi to slyšela? Ve Španělsku shořel sirotčinec, osmdesát sirotků se tam udusilo kouřem,“ vykládal smutně.

A Luna, ovdovělá, asi pětačtyřicetiletá učitelka si kapesníčkem setřela pot z čela a řekla:

„To je hrozné.“

A Cvi hned dodal:

„Přežili to jenom tři, ale i ti jsou v kritickém stavu.“

Cviho Provizora jsme si za jeho obětavou práci všichni vážili. Za celých dvaadvacet let, co tu žil, se v jeho pracovním výkazu neobjevil jediný zameškaný den. Kibuc díky němu jen kvetl. Každý kousek volné půdy osázel sezónními květinami. Zakládal skalky s nejrůznějšími druhy kaktusů. V kdejakém zákoutí vybudoval dřevěné pergoly s vinnou révou. Prostranství před jídelnou zdobilo umělé jezírko se zlatými rybičkami a vodními rostlinami. Cvi Provizor měl vytříbený smysl pro krásu a všichni to oceňovali. Ale za zády mu říkali Anděl smrti a šuškali si o něm, že nemá a nikdy neměl zájem o ženy, a vlastně ani o muže. Mladý muž jménem Roni Scheindlin ho uměl neuvěřitelně výstižně napodobovat a my se přitom mohli smíchy potrhat. Odpoledne, když všichni členové kibucu trávili čas v rodinném kruhu na verandě nebo na trávníku před domkem, pili kávu a hráli si s dětmi, chodil Cvi Provizor do klubovny číst noviny ve společnosti pěti, šesti jemu podobných – bezdětných osamělých starých mládenců nebo rozvedených či ovdovělých pánů, kteří s gustem hltali zprávy a diskutovali o nich. Ruvke Roth, malý plešatý chlapík s ohromnýma netopýříma ušima ze svého kouta zabručel, že odvetné vojenské operace jen roztáčejí spirálu násilí, protože pomsta plodí zase jen pomstu a odveta odvetu. A ostatní se na něj okamžitě sesypali a nadávali mu, jak můžeš něco takového říct, máme snad mlčet, čím víc budeme ustupovat a držet se zpátky, tím víc si budou Arabové dovolovat.

„Válce se nakonec stejně nevyhneme. A bude to hrozná válka,“ zamrkal Cvi Provizor.

A koktavý Imanuel Glusman se rozhorlil:

„V‑v-válka. V‑v-výborně. Po‑po‑porazíme je a z‑z-zaženem je až z‑z-za Jordán.“

„Ben Gurion je skvělý šachista. Ten vidí pět tahů dopředu. Ale k čemu to je, když všechno nakonec stejně řeší silou,“ uvažoval nahlas Ruvke Roth. A Cvi Provizor si truchlivě zaprorokoval:

„Jestli prohrajeme, přijdou Arabové a vyhladí nás. A jestli vyhrajeme, přijdou Rusové a začnou nás bombardovat.

„D‑D-Dost! Přátelé, ticho, nechte mě v‑v klidu si p‑p-přečíst noviny,“ požádal je Imanuel Glusman.

A Cvi po několika minutách ticha prohlásil:

„Už jste to slyšeli? Píšou tu, že norský král má rakovinu jater. Náš předseda oblastní rady má taky rakovinu.“

Vtipálek Roni Scheindlin se pokaždé, když Cviho potkal u ševcovské dílny nebo před skladem oblečení, posměšně ptal:

„A vida, náš Anděl smrti, tak co, kolikpak se dneska zřítilo letadel?“

Z krátkých večerních rozhovorů se pro Cviho Provizora a Lunu Blankovou stal zvyk. Sedávali pod travnatým svahem vedoucím k jídelně – on na pravém kraji lavičky vlevo a ona hned vedle, na levém kraji lavičky vpravo. Cvi při hovoru nervózně mrkal a ona mezi prsty žmoulala kapesníček. Měla na sobě lehké, slušivé letní šaty bez rukávů. Chválila okrasnou zeleň v kibucu, která byla Cviho dílem, a řekla mu, že díky němu je kibuc jako jedna velká rozkvetlá zahrada se stinnými háji, kvetoucími sady a květinovými záhony v rozpuku. Ráda mluvila vzletně. Učila třetí třídu a byla nadaná kreslířka, její jemné kresby tužkou měli někteří z nás pověšené doma na zdi. Měla kulatý, usměvavý obličej a dlouhé řasy, ale na krku už se jí rýsovalo pár vrásek, nohy měla hubené a o poprsí skoro nemohla být řeč. Její manžel zahynul před pár lety, když sloužil jako záložník na hranici s Gazou, děti neměli. V kibucu jsme ji obdivovali, jak se dokázala s touhle osobní tragédií vyrovnat a zcela se oddat práci ve škole. Cvi jí vykládal o různých odrůdách růží a ona horlivě přikyvovala, jako by souhlasila s každým jeho slovem. Potom jí podrobně vylíčil hrůzy nájezdu kobylek, který postihl Súdán.

„ Jsi nesmírně citlivý,“ řekla Luna.

Cvi rychle zamrkal a dodal:

„Oni tam už takhle moc zeleně nemají.“

„Proč si nakládáš na bedra všechno neštěstí světa?“ zeptala se.

A Cvi odvětil:

„Myslím, že zavírat oči před krutostmi světa je hloupost a hřích. Udělat toho moc nemůžeme. Tak o tom musíme aspoň mluvit.“

přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher

Zobraziť diskusiu (0)