Myšlenka uspořádat antologii současné americké poezie se zrodila 3. května 2023. Datum si pamatuji přesně, protože v ten den zemřel Josef Jařab, významný amerikanista a první polistopadový rektor Univerzity Palackého v Olomouci. Když jsem tehdy pročítal jeho bibliografii, připomněl jsem si knihu Dítě na skleníku (1989), výbor moderní americké poezie, který Jařab připravil spolu s Jaroslavem Kořánem. Tato bezmála čtyřsetstránková kniha představila českému publiku čtrnáct básníků a básnířek, včetně věhlasných jmen jako John Ashbery, Frank O’Hara a James Wright. Básně doprovázely černobílé snímky Roberta Franka, proslulého švýcarsko-amerického fotografa. Antologii mělo publikovat nakladatelství Jazzová sekce, ale vydání na poslední chvíli zhatila Státní bezpečnost. Naštěstí vzápětí vypukla revoluce a po ní projekt oživilo nakladatelství Odeon. Kniha nakonec vyšla v roce 1990 (s vročením 1989) v nákladu 18 000 výtisků.

Od zdařilého počinu dvojice Jařab a Kořán letos uplynulo už pětatřicet let. V mezidobí žádná další antologie s podobným záběrem nevyšla a nepoměr mezi počtem knižně vydaných překladů soudobé americké prózy a poezie je dnes žalostný. Zatímco jsou česká knihkupectví zásobována stále novými romány z anglofonního světa, povědomí o zámořské básnické scéně jako by se vytratilo. Přitom hlad po americké poezii v tuzemsku neustal: v českém prostředí dodnes rezonují beatnici Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg a Gary Snyder nebo uhrančivé verše Sylvie Plath. V populární facebookové skupině „Poezie pro každý den“, která už má přes 80 000 členů, se lidé s oblibou vracejí ke starším překladům slavných amerických básní. A táhnou i nové převody klasických básnických děl: když v lednu 2023 křtil Petr Onufer svůj překlad Pusté země T. S. Eliota, početné obecenstvo se ani nevešlo do sálu.

To vše mi běželo hlavou, když jsem s odkazem na dílo Josefa Jařaba oslovil nakladatelství Odeon s otázkou, zda už nenazrál čas na novou americkou antologii, přinášející ukázky z tvorby výrazných amerických básníků současnosti. Mnoho nadějí jsem si nedělal. Znaje odmítavý postoj většiny českých nakladatelství k vydávání překladové poezie (zvlášť jde-li o současné autory), nečekal jsem víc než zdvořilé odmítnutí. Blesková odpověď šéfredaktora Odeonu Jindřicha Jůzla však sršela nadšením, které neopadlo ani během následné osobní schůzky. A tak se zčistajasna otevřela cesta k novému výboru. Cesta nesnadná, neboť se okamžitě vynořily otázky: Jak jej pojmout? Na koho se zaměřit? Kolik básníků a básnířek zařadit?

V roce 2016 odvysílal Český rozhlas pětidílný pořad o českých antologiích americké poezie. Seriál nachystal sám Josef Jařab a připomněl nám tradici překládání americké poezie v českém literárním prostředí. Na jejím zrodu se na sklonku 19. století podílel

Jaroslav Vrchlický se svými překlady Walta Whitmana, v roce 1929 pak v Odeonu vyšel vlivný sborník Američtí básníci Arnošta Vaněčka. Po druhé světové válce převzal štafetu překladatel a básník Jan Zábrana, jenž se editorsky a překladatelsky podepsal hned pod tři výbory: Pátá roční doba (1959), Obeznámeni s nocí (1967, spolu se Stanislavem Marešem) a Horoskop orloje (1987), který po Zábranově smrti v roce 1984 k vydání dovedl Antonín Přidal. A když brzy nato dorazil na pulty knihkupectví i výbor Dítě na skleníku, čeští čtenáři si mohli výskat: na mapě americké poezie tehdy výrazně ubylo bílých míst.

Vědomí tak nesamozřejmě pestré tradice je pro editora při přípravě nové antologie důležité – dává mu pocit, že není ani průkopníkem, ale ani posledním mohykánem. Věděl jsem, že Dinosauři v ulicích mají nač navazovat. Věděl jsem také, že jednou vyjdou další sborníky, které můj výběr doplní, nebo se vůči němu vymezí. I proto jsem necítil potřebu čtenáře přehltit. Nepokoušel jsem se sestavit suchý slovník americké poezie, který by obsáhl padesátku autorů, ale žádný by v knize nemohl mít víc než dvě nebo tři básně. Šlo by o editorsky méně riskantní podnik (nemusel bych být tak selektivní), jenže čtenář by na základě velmi krátkých ukázek těžko mohl vstřebat a pochopit poetiku jednotlivých básníků. Rozhodl jsem se tedy zařadit jen vzorek soudobé americké poezie – čtrnáct básníků a básnířek –, ale představit je o něco důkladněji. I mne, stejně jako editory Horoskopu orloje a Dítěte na skleníku, nakonec zvábilo magické číslo čtrnáct: umožnilo zahrnout reprezentativní množství autorů, ale zároveň dát v knize každému více prostoru a překladatelské péče.

Tato antologie se od všech výše zmíněných liší v jedné zásadní věci: texty pro ni nepřeložil jeden či dva lidé, ale zapojil se větší počet, celkem deset překladatelů a překladatelek. Smyslem bylo rozložit váhu překladatelského břemene, přičemž každý ze zapojených se mohl plně soustředit jen na několik básní. Ovšem svou roli sehrál i další faktor. Při četbě antologií překladové poezie, jež jsou dílem jednoho či dvou překladatelů, mívám někdy dojem jednotvárnosti – třebaže jsou básně do češtiny solidně převedené, jako by jednotlivé básnické hlasy v knize poněkud splývaly a zněly až příliš podobně. Není to překvapivé zjištění. Podobně jako se řada herců nejpřirozeněji cítí pouze v určitých typech rolí, ani sebenadanější překladatel poezie se patřičně nenaladí na každou poetiku. I proto se různých básnických stylů v tomto výboru ujali různí překladatelé.

................

ukázka z předmluvy editora antologie Jana Zikmunda

Zobraziť diskusiu (0)