Úvod

... Pozvání jsem využila. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice a v poušti jsem sázela stromy. Po týdnu jsem chtěla utéct. Kamkoli jsem šla, shlížely na mě z fotek oči ženy, které Aurovillané říkali Matka. Připomínaly mi oči velitele, který má monopol na pravdu. Všichni citovali slova jakéhosi guru, který je prý v Indii slavný, protože bojoval za nezávislost ještě před Gándhím, ale po pobytu ve vězení se rozhodl, že namísto osvobozování Indie bude raději duchovně měnit svět. O žádném Šrí Aurobindovi jsem ale nikdy předtím neslyšela.

Aurovillané neměli čas si povídat, byli až příliš zaujatí svou misí. Dny jsem trávila s ostatními dobrovolníky. Na cestě k moři jsme míjeli indické vísky, kde si kozy, psy a děti hrály ve stokách a ženy se myly pod veřejnými kohoutky, přičemž svá nahá těla zakrývaly kouskem sárí.

Francouzka se srdeční vadou, kterou otec nepouštěl z domu, dokud jí nebylo osmnáct, mi nad datlovým koktejlem řekla, že se chce k Aurovillanům přidat. Zeptala jsem se proč. Když se zasněným výrazem prohlásila, že je to jediné místo na Zemi, kde může být lepším člověkem, nevydržela jsem to.

Copak se dá být lepším člověkem opravdu jenom tady? Copak tady neexistují rozdíly ani rasismus? Opravdu jsou do Auroville zváni všichni? Proč za koktejl platíme rupiemi, když tady peníze měly ztratit hodnotu? Copak nikdy neslyšeli o komunismu, ve kterém jsem vyrůstala? Copak nevědí, kam víra v utopii vede?

Úroveň naivity a slepého idealismu se stala nesnesitelná. Odjela jsem.

O osm let později jsem se vrátila, abych se dozvěděla, před čím jsem utekla ve skutečnosti.

Katarzyna Boni (1982), polská reportérka a spisovatelka. Absolvovala studium kulturologie na Varšavské univerzitě a polskou školu reportáže na Institutu reportáže ve Varšavě. Specializuje se na psaní o Asii, proto přes čtyři roky bydlela i pracovala v Japonsku, Číně, Kambodži, Thajsku, Indonésii a na Filipínách. Píše o cestování, o lidech, které na svých cestách potká, netypických chutích, vůních a inspirativních místních tradicích. Své texty publikuje v měsíčníku Kontinenty a v deníku Gazeta Wyborcza a jeho reportérské příloze Duży format.
V roce 2014 vydala společně s Wojciechem Tochmanem knížku Kontener (Kontejner) o životě syrských běženců v Jordánsku. Kniha Ganbare! Workshopy smrti je její reportérským knižním debutem. Postoupila s ní do finále prestižní polské literární ceny Nike.

Zobraziť diskusiu (0)