Předmluva

Nedokonalá úvaha o dokonalé tvorbě

Ten až olbřímí autorův text, který máte před sebou a který vznikal více než třicet let (poslední díl ze čtyř se zjevil vlastně rok po Goethově smrti), vzhledem k obrovitosti tvůrcovy básnické, prozatérské i dramatické tvorby, neřkuli jeho výkladů přírodovědeckých a dalších, text, v němž se Goethe jakoby „prozrazuje“, budil samozřejmou pozornost okamžitě poté, co se ocitl na veřejnosti, a dodnes o něm vznikly a vznikají obsáhlé úvahy, analýzy, explikace, mnohastránková pátrání po skutečných i možných zdrojích a motivech uvádění toho a onoho.

Stohy vědeckého a jiného ohlasu – většinou se tu arci, lze říci povýtce z rozpaků, mluví o „autobiografii“. Což je, a vůbec to netvrdíme jako první a objevně, neúplně výstižné. Už jen ten název je dvojznačný. „Z mého života“. (Neboli vyprávění zřejmě povýtce osobní, tak jako u většiny známých slovesných tvůrců a nejenom jich. Vnímat je není povětšině nijak složité.)

Jenže nepominutelný podtitul tohoto textu zní „Báseň a pravda“ (mimochodem není to úplně přesné, německý originál „Dichtung“ je sémanticky rozlehlejší, znamená víc, totiž veškeré slovní umění, neboli přiléhavější by bylo česky „literatura“, ale ctíce tradiční pojetí ponecháváme „básnictví“). A to už se vztahuje na mnohem víc než na tvůrcovo soukromí jako podhoubí jeho tvorby. Na mnohem víc než pouze na jakousi v zásadě hladkou, to jest privátně životní motivaci, reagování, neřkuli tvořivou příčinnost toho a onoho autorova díla.

Ta „druhá polovina názvu“ se dokonce časem stala nejenom v Německu čímsi jako ustáleným rčením pro rozpory mezi teorií a praxí. Podle jednoduchého pojetí svéživotopisného žánru by tedy vlastně název díla měl být jinak: „Pravda a báseň“, jak vyplývá z jednoduchého, přímého vlivu umělcova prostředí na jeho uvažování a tvořivou vznícenost. Jenomže Goethe zvolil název obrácený. Ten vypadá tak trochu jako až zápasivý nebo lépe přemáhavý střet vlastního přesvědčení, k němuž tvůrce tu méně, tu více komplikovaně dospěje („Faust“!), a skutečnosti, která se mu vynořuje hned za dveřmi. Takže onen ideál bez prostředků a cest, jak k němu dospět, je pořád jenom utopickou vizí. A autor se tady de facto bez okolků dotýká obou sfér. Jedné se dotýká, ke druhé po onom dotyku kreativně putuje.

Dotýká se tu i onde mnohdy až neuvěřitelných detailů, což ovšem má v jeho strategii svou logiku. Ale také s pronikavými pohledy jeho více i méně veřejné, ba vzhledem k jeho významu a situaci až politické současnosti, protože i to mělo co činit s jeho tvorbou, ať přímo, nebo hodně zprostředkovaně, s okamžitým nebo dlouhodobějším vlivem na podobu jeho tvůrčí fantazie.

Když se s textem seznamuje dnešní čtenář, některé pasáže líčení Goethova prostředí, uměleckého okolí i společenské situace mu připadají, jako kdyby se setkával s čímsi jako literaturou faktu. – Takže se tu žánr svéživotopisný přinejmenším prolamuje a blíží se až ke společenské, historické, umělecké kronice překračující do daleka pouhé autorovo já. Ačkoliv ona téměř už dvě staletí od tvůrcova působení, a tudíž obdiv k jeho dílu, dovedly pohled na jeho osobnost až k jakési skoro mramorové sošnosti, „Báseň a pravda“ dokazují, že byl vzdor svrchované genialitě jinak člověk jako jiní, z masa a kostí, s hrdostmi i starostmi, s pýchou i se strachem, s velkorysostí i někdy malicherností.

Snad se hodí vzpomenout jedné epizody dokládající i jeho třeba drobnou, ale přece jen tu a tam projevovanou obavu z možné konkurence v některé umělecké oblasti. Když se připravovala premiéra „Rozbitého džbánu“ už tehdy dosti proslulého dramatika Heinricha von Kleista ve výmarském Národním divadle, dosáhl toho, aby se komedie, jejímž dominantním pozitivem je prudký spád bez přerušení, rozdělila na dvě dějství, a tak pozbyla jedné z předností. Jakási snad drobná intrika? Anebo spíše zásah plynoucí u Goetha z jeho osobní nedůvěry, ba až mnohdy odporu vůči romantické přepjatosti? „Co je romantické, je nemocné,“ vyjádřil se jednou. –

Nicméně: svou náklonnost k tomu a nechuť k onomu dával najevo nepokrytě, veřejně přímo, v díle třeba zašifrovaně. Ale nikdy ne nějak úskočně. Ono potkávání, střet, mísení osobního, soukromého s veřejným, společenským, které se syntetizovalo v Goethově obrovském díle, nachází v textu „Z mého života“ svůj jakýsi doklad, něco jako portrét. Tady lze mutatis mutandis mluvit o autobiografii. Ale protože autor, vedle své individuální tvůrčí geniality, byl i oficiálně veřejným činitelem, dotýká se společenského dění, jaké v Goethově současnosti věru nebylo nedramatické; tak i tyto vlivy doplňují jeho osobnost pro čtenáře do čehosi jako rozlehlého konfesního spektra, což z tvůrce činí něco, co by se dalo nazvat „živoucí encyklopedií“.

V líčeních této oblasti má zajisté oporu a zkušenost ve svých nestylizovaných, literární fantazií nijak nebo téměř nedotčených průnicích dejme tomu neprofesionálně badatelských. Celý tento text je v duchu pozdního Goetha spíše uměřený, nikoliv však pitvavě suchý, ale ani nijak přepjatě exaltovaný. Nevyhýbá se subjektivním pohledům, ale ty nejsou přehnané. Avšak objektivita, která tu nikde nechybí, není nudná, vyplývá spíše z nezáměrné a nijak okázale nedeklarované kvalifikace rozmanitých, na sebe navazujících, vzájemně vzdorujících, ba často spolu i nechtěně zápolících faktů.

Je takto dílem vskutku jedinečným, takovým, že s ním srovnatelné asi neexistuje. A jak uvedeno, jeden žánr na to, aby je nějak zařadil a postihl, zdaleka nestačí. Když se vrátíme na začátek této úvahy: jeden z těch, kteří se zajímali o autobiografie (nejenom tu dejme tomu Goethovu), byl nositel Nobelovy ceny, literát Elias Canetti. Podle něho je „na autobiografii možná cosi pravdivější než na jiném vyprávění to, že se člověk – její autor – nepohybuje příliš daleko, že opisuje kruhy jinak, blíže, zaujatěji“. I když to formuluje spíše jako otázku, odpověď v podobě Goethova textu, o nějž nám jde, je ta, že zde je to skutečností pouze z poloviny: Goethův text je autobiografický, nicméně jak už bylo řečeno, je pouze jakýmsi odrazovým můstkem k líčení nejenom všeho, co jej jako výjimečného umělce přivedlo k tvorbě (mnohdy i s čímsi jako literárním výkladem – tu stručnějším, tu podrobnějším, tu individuálně úzkým, tu širším až mimo vlastní privátní hranice – od motivačního zdroje přes zmáhání tvaru až po konečný výtvor), ale téměř kronikářsky i toho, co se v jeho díle reflektuje jako obecná skutečnost a situace doby, v níž existoval a v níž tvořil. A to od třeba i titěrného detailu až po obecné úvahy o světě. O světě, který pomalu a dávno vznikal, a o světě jeho současnosti – který v mnohém přesahuje do soudobosti těchto let. A v tom je toto dílo více než pouhá autobiografie. Je studnicí mnohého, co může být dokonce vodítkem pro to, jak si počínat i dnes. Jak z toho, co má člověk k dispozici v sobě i v okolí, vytěžit něco k užitku svému i ostatních. Tak jako autor tohoto nikoliv jenom svéživotopisného díla.

Hanuš Karlach

Zobraziť diskusiu (0)