Byl jsem mladý muž, hladověl jsem, pil a snažil se být spisovatelem. Většinu četby jsem hledal ve veřejné knihovně v centru Los Angeles a nic z toho, co jsem četl, se netýkalo mě, ulic, lidí kolem mě, mého života. Zdálo se, jako by všichni hráli hru, že ti, kteří neřekli téměř nic, byli považováni za vynikající spisovatele. Jejich texty byly směsí jemnosti, řemesla a formy, a byly čteny a vyučovány a byly předávány dál. Bylo to pohodlné, velmi spořádané. Člověk se musel vrátit k předrevolučním spisovatelům Ruska, aby našel nějaký risk, nějakou vášeň. Existovaly výjimky, ale těch bylo tak málo, že jste je rychle přečetli a pak jste zůstali zírat na řady a řady mimořádně nudných knih.

Vytahoval jsem z polic jednu knihu za druhou. Ve které někdo něco řekne? Proč na mě žádný text nevykřikne?

... To, co jsem potřeboval, se zdálo být zcela nepřítomné.

... Pak jsem jednoho dne vytáhl knihu, otevřel ji a tam to bylo. Chvíli jsem stál a četl. Pak jsem jako člověk, který našel zlato na městské skládce, nesl knihu na stůl. Kouzlo sálalo z každé stránky, byl v tom tlak. Každá linka měla svou vlastní energii a byla následována jinou, odlišnou od té předchozí. Samotná podstata každého řádku dávala stránce formu, pocit něčeho do ní vyrytého. A konečně tu byl muž, který se nebál emocí. Humor a bolest se mísily s vynikající jednoduchostí. Začátek té knihy byl pro mě divoký a obrovský zázrak.

Měl jsem průkazku do knihovny. Prohlédl jsem si knihu, vzal si ji domů, vlezl si do postele a přečetl si ji a dlouho předtím, než ji dočetl, jsem věděl, že tady je muž, který píše jinak. Kniha se jmenovala Ask the Dust a autorem byl John Fante. Měl mít celoživotní vliv na mé psaní. Dočetl jsem Ask the Dust a hledal v knihovně další Fantovy knihy. Našel jsem dvě: Dago Red a Wait Until Spring, Bandini. Byly stejného řádu, psané srdcem.

Ano, Fante na mě měl mocný vliv. Nedlouho po přečtení těchto knih jsem začal žít se ženou. Byla horší opilec než já, vedli jsme prudké hádky a často jsem na ni křičel: „Neříkej mi zkurvysyn! Já jsem Bandini, Arturo Bandini!“

Fante byl můj bůh a já věděl, že bohové by neměli být rušeni, nikdo by neměl bouchat na jejich dveře. Přesto jsem rád hádal, kde žil, a představoval jsem si, že je možné, že tam žije stále. Téměř každý den jsem šel kolem těch dveří a pomyslel si – je to to okno, kterým Camilla prolezla? A to jsou ty dveře hotelu?

Po třiceti devíti letech jsem znovu četl Ask the Dust. Pořád mám rád všechny Fanteho knihy, ale tahle je moje nejoblíbenější, protože to ona byla mým prvním objevem jeho autorské magie.

Charles Bukowski

5-6-79

Zobraziť diskusiu (0)