Z přemluvy autora:

V roce 2000 jsem napsal sérii článků o Miroslavu Šloufovi, tehdejším šéfporadci premiéra Miloše Zemana. Jeden z článků se jmenoval „Všichni premiérovi gangsteři“. Stručně řečeno říkal, že Miroslav Šlouf je z několika důvodů a kvůli několika svým společníkům nepřijatelnou osobou pro diplomacii USA a jeho blízkost tuzemskému premiérovi ohrožuje české politické vztahy s Washingtonem. Byl to tvrdý článek, několik informací jsem získal z prostředí tajných služeb a policie, což je pro novináře vždy riziko. Takové informace se složitě ověřují, a v případě soudního sporu nemůžete prozradit své zdroje. Zveřejněné informace se pak před soudem často nedají srozumitelně prokázat. Byl jsem si tehdy vnitřně jistý, že mám k napsání kritického článku, který se týká české zahraniční politiky, dost informací, ale nebyl jsem si jistý, jestli tyto informace — z nichž se část nedala nijak verifikovat a nemohl jsem je v článku použít — opravdu obstojí, až se začnou ti, kterých se článek týkal, tvrdě bránit.

Miroslav Šlouf podal na Respekt žalobu — zveřejněné informace jsou prý nepravdivé. Pro Respekt bylo samozřejmě klíčové utajit zdroje. Nižší soudy nepovažovaly řetězec nepřímých důkazů, které dokládaly tvrzení Respektu o stycích Miroslava Šloufa s lidmi z podsvětí, za hodnověrný. Nakonec spor rozhodl Ústavní soud a jeho verdikt a doporučení právníci často uvádějí v textech o svobodě slova a jejích zákonných hranicích. Ústavní soud napsal, že informace nebyly nepravdivé; jsou sice provokující, ale na to má novinář právo, a věc předal k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.

„Osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti... Svoboda projevu platí nejen pro informace nebo myšlenky přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk,“ stojí v rozhodnutí soudu v případu žaloby Šloufa na Respekt. Novinář není vědec ani soudce, aby každé zveřejněné slovo zvažoval na váze, má právo na zjednodušení, obraznost i spekulativní vývody, které nezmění podstatu informací, řekl tehdy zhruba soud. Mimochodem soudů kvůli podobným žalobám jsem absolvoval za těch téměř třicet let desítky a drtivou většinu z nich Respekt nakonec vyhrál.

To je ale jen jedna stránka věci. I po příznivém rozsudku zůstávají v každém odpovědném investigativním novináři minimálně dvě otázky. Je etické využívat při práci informace z bezpečnostních složek, které jsou ze zákona neveřejné? A nestaví mne jako autora umné seřazení faktů do role soudce, který rozhodl o osudu aktéra článku? Investigativní novináři pracují často s těžce ověřitelnými fakty — minimálně pro veřejnost. Nemívají k dispozici tak průkazné důkazy, jako byla kamerou zachycená chilská krádež pera rukou prezidenta Václava Klause. Dávají věci do souvislostí, hledají kontexty, snaží se veřejnosti vyložit a vysvětlit nejednoznačné informace. To vše může při psaní článku odvádět od objektivního pohledu. Jak se bránit omylům nebo podvědomé manipulaci s fakty? Pokud nepočítám samozřejmou a nutnou spolupráci editora, nabízím sám za sebe celkem jednoduchou odpověď.

Chci pracovat ve veřejném zájmu a tohle mi musí věřit mé zdroje, moji kolegové i moji čtenáři. Pokud mi to nebude věřit první kategorie, nebudou mi dávat informace, pokud mi to nebudou věřit kolegové, především editor, nedovolí mi článek vydat, a pokud mi nebudou důvěřovat čtenáři, nebudou mé články číst. Stejně tak já musím věřit, být přesvědčen, že všechny tři zmíněné kategorie oslovuje má práce především kvůli veřejnému zájmu. Pokud si to nemyslím o zdroji a jsem přesvědčen, že jsem pro něj jen nástrojem jeho osobního prospěchu, jeho informaci nepřevezmu, pokud nevěřím kolegům, jsem ve špatné redakci, pokud nevěřím čtenářům, proč bych to vlastně psal? Pro peníze? Klíčová je novinářova důvěryhodnost, dobré jméno, a to se dá vybudovat jen dobrými a nezkreslenými články — jestliže veřejnost novináři nevěří, je pro svou profesi mrtvý.

Být investigativním novinářem neznamená, že profesně splynu se způsoby tajných služeb, policie a dalších bezpečnostních institucí. Nepoužívám odposlechy, jako veřejná osoba nemůžu být někde v přestrojení s falešnou identitou (i když i tohle je způsob práce, který se dá za dodržení jistých podmínek tolerovat), nemám agenty, nevymýšlím provokace. Když chci napsat o veřejné zakázce nebo státní dotaci, musím se předem naučit mnohé o odvětví, kterého se to týká. Třeba o jaderné energetice, stavbě dálnic nebo pěstování vína. Aby mě aktéři, o nichž píšu, neutáhli na vařené nudli.

Rozhodně si nemyslím, že by byl demokratický systém, který dnes panuje v této zemi, špatný, i když přináší jisté problémy. Odpovědné investigativní články působí často depresivně, ale ne proto, že by považovaly svět za temnou síť konspirací, manipulací a defraudací. Jsou jedním ze způsobů obrany, aby se takovým nestal.

Jaroslav Spurný

foto autora: Matěj Stránský

Zobraziť diskusiu (0)