Tomáš Weiss
24.8.2022
Camusovu Cizinci je letos 80 let
Albert Camus napsal první verzi Cizince mezi polovinou března a začátkem května 1940. Ale jakkoli první verze dostala tvar za šest týdnů, Meursault už v Camusovi žil déle. Říká se, že literární postavy jsou jako sousedé, kteří se přistěhovali do bytu nad vámi: ve dne je slyšíte, jak tam dupou, v noci, jak se milují, ale ještě je neznáte. Víc napsal spisovatel Jan Němec do článku pro literární měsíčník Host 5/2022. Časopis začne po tradiční letní pauze vycházet opět v září. Doporučujeme!
První názvuky Cizince nacházíme v Camusově sešitu z května 1938 a na sklonku téhož roku si už zapisuje věty, které knihu téměř nezměněny otevírají: „Dnes umřela maminka. Anebo možná včera, já nevím. Dostal jsem z útulku telegram. ‚Matka zemřela. Pohřeb zítra. Upřímnou soustrast.‘ Z toho nic nevyčtu. Možná to bylo včera…“
................
Někdy v roce 1939 si také Camus uvědomil, že společně s plánovaným esejem Mýtus o Sisyfovi a divadelní hrou Caligula utvoří Cizinec triptych propojený tématem absurdity. Absurdita je pro raného Camuse klíčový pojem, má však užší význam, než jak by se mohlo zdát. Camus ji chápe především jako neslučitelnost světa a člověka — člověk sám o sobě ani svět sám o sobě absurdní nejsou, ale lidský život na tomto světě ano, neboť svět nevyhnutelně zrazuje naše nejhlubší tužby. Absurdní neznamená ani tak nesmyslný, jako spíše to, že smysl života nejde odvodit a priori ani konceptuálně.
Měsíc a něco poté, co šestadvacetiletý Camus v hotelovém pokoji na Montmartru podtrhl poslední slova rukopisu Cizince, napochodovala německá armáda do Paříže. I to se zdálo dost absurdní. Redakce Paris-Soir se sbalila a rychle vystřídala několik měst ve snaze následovat francouzskou vládu, až skončila v Lyonu. Camus tam našel útočiště ve zrušeném bordelu s rudým sametem na stěnách a právě v těchto bizarních kulisách konečně uvítal svou snoubenku Francine, která po půl roce dostala povolení vycestovat z Alžíru. Dorazila na konci listopadu, 3. prosince 1940 se konala svatba a záhy poté se novomanželé museli vrátit zpět do Oranu, „hlavního města nudy“.
Jedna věc je napsat knihu, jiná pokusit se ji vydat. A jedna věc je pokusit se ji vydat v míru a druhá chtít ji vydat za války, v době, kdy je Francie rozdělena na dvě části a nakladatelský svět zůstal v Paříži v té okupované. Camus zprvu postupoval tak jako téměř všichni autoři a obrátil se na předčtenáře. Poslal rukopis Jeanu Grenierovi, svému učiteli ze střední a vysoké školy, který měl dobré vazby na francouzské literární prostředí, a také Pascalu Piovi, mentorovi ze světa novinařiny. První měl k rukopisu výhrady, druhého ohromil, ale bez ohledu na rozdílné dojmy se ho oba přes další prostředníky pokusili dostat do Paříže ke Gastonu Gallimardovi.
Jedním z těchto prostředníků byl také André Malraux, k tomu se rukopis dostal v květnu 1941. Velkorysé oko slavného autora zahlédlo důležité dílo a Malraux rovnou připojil několik v podstatě redakčních poznámek: 1) skladba vět je místy příliš předvídatelná a měla by se narušit; 2) klíčová scéna vraždy Araba je dobrá, ale zasluhuje si ještě pozornost, není tak přesvědčivá jako zbytek knihy; 3) a stejně tak závěrečná scéna s kaplanem se nezdá dostatečně průzračná.
Camus si Malrauxovy poznámky vzal k srdci a rukopis upravil. Mezitím se však skutečně dostal do nakladatelství Gallimard, kde na něj oficiální posudek vypracoval zkušený redaktor Jean Paulhan. „Přijato bez váhání,“ zakončil svých pět odstavců, které rozhodly o všem.
Navzdory nedostatku papíru, navzdory tomu, že nebyla podepsaná nakladatelská smlouva, navzdory obtížnému poštovnímu spojení mezi kolonií, která patřila do takzvané svobodné zóny, a okupovanou Paříží Cizinec nakonec vyšel téměř stejně rychle jako za běžných okolností. K vydání je oficiálně přijat 8. prosince 1941 a 21. května 1942 z tiskárenské linky sjíždějí poslední kusy nákladu o 4 400 kusech. V gallimardovském knihkupectví na bulváru Raspail se čerstvá novinka se smetanovou obálkou a černo-červenou sazbou na ní dá pořídit za 25 franků. Dosud nepodepsaná smlouva autorovi slibuje 10 procent z ceny prodaných výtisků do 10 000 kusů a 12 procent ze všech dalších; náleží mu rovněž záloha ve výši 5 000 franků. A Gallimard si vymiňuje přednostní právo na deset dalších Camusových knih.
Dvacet autorských výtisků, které smlouva rovněž zaručuje, do Oranu nikdy nedorazí. V polovině června však Camus přece jen drží svou knihu v ruce. Přesnější by však bylo říct: v polovině června se Camus konečně může držet své knihy. Právě totiž bojuje s další atakou tuberkulózy, která se u něj poprvé projevila už v šestnácti letech, tehdy ho vyloučila z fotbalového hřiště, z branky školního týmu. Před objevením streptomycinu v roce 1943 na tuberkulózu neexistuje účinná léčba, Camus právě podstoupil pneumotorax pravé plíce a plive krev.
........
Jan Němec, psáno pro časopis Host 5/2022, ukázky, celý text TADY
