Jeho obrovskou předností je, že dokáže jednoduše a pochopitelně mluvit o složitých záležitostech náboženských, antropologických i společenských (viz. jeho četné knihy, např. ta zatím poslední Dluh života, která představuje šíři a fundovanost autorova záběru a v neposlední řadě také jeho lidskost a sociální cítětní).

Tady ukázka jeho práce, esej s názvem Volit, či nevolit?:

Volby jsou před námi a o tom, koho máme volit, nás budou přesvědčovat politici a strany, reklamy a plakáty, ale nás teď zajímá jednodušší otázka: mají ty volby vůbec nějaký smysl? Jít volit, anebo zůstat doma? Nejít za komunistů k volbám vyžadovalo kus odvahy, dnes je to zase jen věc – volby. Podle čeho se rozhodnout? Jsou nějaké důvody pro, a nějaké proti? Začněme námitkami; je jich víc a jsou určitě hmatatelnější.

„Politika je svinstvo.“ S tímhle heslem už jeden politik nachytal dost důvěřivých voličů a dostal se dokonce i do parlamentu. Když pak jeho vlastní skandály praskly, měl už sice postavenou vilu, ale strana se mu rozpadla a tak jako politik skončil. Z toho plyne dvojí poučení pro žluvy: 1) v politice se svinstvo skutečně vyskytuje, zejména u těch, kteří to o ní říkají; 2) ať je to jak chce, politiky se nadáváním nezbavíme – a tak nezbývá než se pečlivě rozhlížet, kde je toho svinstva méně, a starat se, aby ho bylo co nejméně.

„Politici lžou a kradou.“ Někteří politici skutečně nemluví pravdu a když to jde, hledí se všelijak obohatit. Je sice pravda, že to nedělají jen politici, ale u nich je to nejvíc vidět. Proč to dělají? Protože jim to projde. Když to občas některému neprojde, začnou si všichni dávat pozor. Takže poučení: 1) stranu nebo politika, na které praskla nějaká nepoctivost, nevolit, i kdyby slibovali hory doly; 2) lidé, kteří nějakou nepoctivost skutečně odhalili a prokázali (nejenom napsali do novin), si zaslouží zlatý metál.

„Můj hlas stejně nic neovlivní.“ Můj potom asi taky ne, jeho taky ne – a přece nakonec rozhodují právě jen ty hlasy. V nedávných amerických volbách rozhodlo o presidentovi pár hlasů, možná zrovna takových lidí, jako jsi ty nebo já. A ti, co zůstali doma, si potom rvali vlasy: kdybych byl šel, mohlo to dopadnout jinak. Takže poučení: 1) který hlas něco ovlivní, to se předem nikdy neví; 2) když je po volbách, už se chyba napravit nedá, musí se pár let počkat.

„Všechny strany jsou stejné, žádná se mi nelíbí.“ Všechny strany chtějí vyhrát, to jest získat naše hlasy. Když jsme si všichni až moc podobní, budou si podobné i ty strany. Komu se žádná nelíbí, může zkusit tři věci: 1) lépe se na ty strany podívat, jestli tam přece jen nějaký rozdíl není; když se dobře podívá, snad nějaký najde. Když nic nenašel, může 2) vstoupit do některé strany a pokusit se ji změnit; české strany mají tak málo členů, že to není tak těžké: tam už rozhoduje každý hlas. Komu se ani to nechce, může 3) sebrat pár přátel a pokusit se založit novou stranu, ale to opravdu těžké je. Čtvrtá možnost je, pravda, nejít k volbám, jenže tím člověk ztrácí právo na strany a politiku nadávat.

„Co z toho, když půjdu volit?“ Tady je odpověď jednoduchá: nic. „Co se mi stane, když nepůjdu?“ Zase nic. Tak proč vůbec lidé chodí volit? – A to je teprve ta správná otázka. Na tom, že někteří lidé k volbám nejdou, vůbec nic divného není. Nic z toho nekouká a na druhé straně ani nic nehrozí, takže zůstanou doma. „Co tě nepálí, nehas. Ať se stará někdo jiný.“ Ale proč tam pak ti ostatní jdou – a bývá jich dokonce většina?

Někteří možná jen ze setrvačnosti, že se to tak dělá, někteří ale jistě proto, že si ještě pamatují, jak za ně starosty, poslance a ministry vybíral někdo jiný. Tenkrát si říkali, kdybych si tak mohl vybrat, tihle by tam určitě nebyli. A tak se teď snaží, dobře se dívají, pamatují si, co kdo řekl a slíbil – a pak si vyberou. Časem se jim může zdát, že se spletli, a tak to příště napraví. Nenechají se splést reklamou a kampaní, neskočí na sliby a nedají se vystrašit, protože vědí svoje. A když je takových lidí víc, i politikové a strany to pocítí – a začnou si dávat pozor. Jde to pomalu, hrozně pomalu, ale věřte, že na celém světě nikdo nic lepšího nevymyslel.

Někteří chodí k volbám možná proto, že měli dědečka legionáře nebo vojáka v odboji, že si někdo v rodině odseděl pár let v nějakém koncentráku jen proto, že chtěl, aby i u nás byli lidé svobodní. Takoví lidé se možná svobody sami nedožili, ale jejich přátelé a příbuzní vědí, že by se dědeček v hrobě obracel, kdyby se dozvěděl, že nechtějí jít ani volit.

Volit jdou lidé, kteří vědí, že člověk musí žít ve společnosti, a že je velký rozdíl, v jaké. Že na tom, v jakých poměrech, s jakými zákony a s jakou vládou tu budeme pár let žít, opravdu záleží. Co chceme sami udělat nebo dosáhnout, nezáleží nikdy jen na nás samotných, ale také na tom, jak bude řízena společnost a stát. Jestli bude spíš normální, že se lže a podplácí, anebo naopak, že se na druhé mohu spolehnout. Jestli budeme těm schopnějším hlavně závidět, anebo s nimi čestně soutěžit a spolupracovat. Jistě, to všechno „dělají lidé“, ale politika může jednomu i druhému náramně pomoci. Stát a vláda nás nemůže předělat, ale může se hodně přičinit o to, zda se lidé budou spíš stydět za to, že podvádějí, anebo za to, že jsou poctiví.

Kdo zůstal při volbách doma, říká tím několik věcí. Předně to, že za něj má vybrat někdo jiný – a ten se vždycky najde. Za druhé to, že mu na nějaké občanské svobodě moc nezáleží; když je takových lidí hodně, dřív nebo později o ni přijdou. Politika a politikové se tím nestanou lepší, ale nás se už pak na nic ptát nebudou. Máte, co jste chtěli. I to si totiž můžeme zvolit. Za třetí vzkazuje politikům, že si s ním nemusejí lámat hlavu: ať dělají co dělají, on neřekne ani slovo, vůbec si toho nevšimne. Myslíte, že to pak bude s politikou lepší? Proč by se ve státě mělo něco měnit a zlepšovat, když mně a tobě na tom vůbec, ale ani trochu nezáleží? A když to nebude lepší s politikou, může to být lepší třeba s hospodářstvím, s kulturou, s dopravou nebo se životním prostředím?

psáno pro Listy v roce 1996

Zobraziť diskusiu (0)