„Cena literární kritiky nemá být na rozdíl od Litery knižní, ale v užším slova smyslu literární cena, proto jsme se rozhodli udělovat ji pouze ve dvou hlavních kategoriích. Naším cílem bylo vytvořit přehledné ocenění, které nesrovnává jablka s hruškami,“ uvedla předsedkyně Spolku literární kritiky Blanka Činátlová.

Z textu Marty Ljubkové ke knize Emmy Kausc Narušení děje:

Třiatřicetiletá Emma žije v Londýně, je dítětem českých emigrantů, bez kořenů a lehce ztracená, ale zároveň svou ztracenost nijak hluboce, explicitně neprožívá — spíše ji tušíme právě z toho, jak pátrá po příběhu (nebo příbězích). Autorka dlouho postuluje, konstruuje svůj fikční svět, předkládá náčrty postav a jejich osudů, připravuje čtenáři často nesouvisející mozaiku osudů, je fragmentární, pohybuje se ve skocích, noří se do dílčích vzpomínek. Její literární konstrukce je jaksi klipovitá, odkazuje k medialitě současného světa. Na rozdíl od svých postmoderních předchůdců nečerpá jen z literatury, ale i z různých druhů umění. Přináší sérii krátkých vhledů, mluvících obrazů, autoreferenčního psaní. Od prvních oddílů úvodní kapitoly je patrná její důvěra v recipienta, v jeho ochotu či schopnost nechat se vést jejím asociativním proudem. Kromě řady uměleckých a geografických reálií nás v románu orientují příběhy hlavních postav a také návratný a variovaný motiv prostoru a času.
Zásadních postav v románu vystupuje velmi málo: některé jsou spojeny s určitými částmi knihy, jiné procházejí, o ty jde vcelku nejvíce. První z nich je Zuzana, Emmina matka, emigrantka, která nikdy nepřijala jazyk nové vlasti. Nedávno zemřela a Emma se vyrovnává jak s jejím odchodem, tak s pozůstalostí a ostatně i s traumaty, bez nichž se zřejmě žádný vztah s rodiči neobejde. Kausc o nich nereferuje žalobně, s obviněním, ale jaksi samozřejmě, mimochodem, jako o záležitosti, kterou si neseme všichni. Nesnaží se traumata ani zdůrazňovat, ani se jimi nijak zdobit, doutnají pod povrchem a vyjevují se spíše v jednotlivých situacích, latentně; přinejmenším v první části knihy netvoří klíčové téma.

..................

Z textu Jitky Bret Srbové ke knize Iryny Zahladko Jak se líčit v nemoci:

Není tu nic krásného, o čem by se dalo krasobásnit. Tato poezie je otevřená rána – která si přeje vzít čtenáře a čtenářky s sebou, zakrvácet i je. Nemoc je podobně jako válka tělesná, rozkladná a devastující. Sbírka Jak se líčit v nemoci by se snadno mohla jmenovat Jak se líčit ve válce. V obou případech leda tak pro smrt, jež zdůrazní absurditu lpění na jakési estetice ve chvíli, kdy nic nemá smysl. To dále akcentuje zaseklý letopočet, o který se opírá i autorka empatického doslovu Lenka Kuhar Daňhelová: „24. února už trvá XX dnů. Jediným přáním je skutečné zítra.“
Refrén, který se ve sbírce neustále vrací, respektive vrací se a nabývá na hlasitosti i teď, kdy jde recenze do sazby, i teď, kdy ji čtete. Nelze počítat čas od začátku války, nelze myslet na budoucnost, jestliže válka stále trvá. Všimněme si, že v lineárním moderním světě je časovost spíše otravná, spíše omezující, vytvářející stres – a uměním nezřídka kriticky reflektovaná jako civilizační nemoc. V nemocném válečném světě může představovat návrat k přirozenému řádu věcí, kdy je čas na čas. Ve stavu neustálého ohrožení smrtí hodiny ani dny nemají žádnou relevantní roli.

Zobraziť diskusiu (0)