Česká inteligence 20. století
„Zajímají mě ti, kteří sami sebe nasazují naplno. Kteří pochopili, že v životě jde o to najít sebe sama. Zpívat ne ledajakou, ale právě tu svou vlastní píseň, pro kterou se člověk narodil. Je to samozřejmě těžší, než když se člověk schovává za nějaký konvencí vnucený osud. Ale je to odvážné a ta odvaha mě zajímá,“ říká Pavel Kosatík.
V knize vám budou představeni mimo jiné Jaroslav Seifert, Josef Zvěřina, Otto Wichterle, Bohumil Hrabal, Vilém Flusser, Olga Scheinpflugová, Ivan Medek, Anna Fárová, Věra Chytilová, Jiří Suchý, Jiří Němec, Eva Zaoralová...
Z předmluvy:
Kosatík představuje jednotlivce české inteligence jako autentické světy pro sebe, v nichž se rodí specifických druh vyjadřování, tázání a myšlení, které se nakonec nejsilněji projevuje ve stopě díla. Dílo je pak skutečným magnetem Kosatíkových velmi přesných a cizelovaných charakteristik. Autor ale vždy bere ohled na časovou situovanost, na společenské souvislosti, v nichž tyto samostatné světy vznikaly, rostly a zanikaly.
Ostatně přesně to se často označuje za pravou podstatu inteligence: tedy schopnost přizpůsobit se prostředí a umět se v něm rozvíjet, i kdyby to mělo být sebeničivější a destruktivní. Inteligence by pak ale mohla být něčím, coje zcela mimo etické rámce a mantinely, co jen saje energii z okolí, kterou výhodně využívá. To by jistě Pavel Kosatík odmítl. Zkusím tedy cvičně říct, že inteligence je schopnost kreativní proměny, pozitivně kladené změny, i když tomu prostředí neposkytuje ty nejvhodnější podmínky, jak ostatně dokládá prakticky všech padesát intelektuálních profilů, které jsou spíše více či méně vynalézavými časově-prostorovými řezy než ministudiemi osobnosti.
Kosatíkova práce ale není jen přehledová, kniha není toliko malá učebnice pro všechny, kteří dobu buď nezažili, nebo si ji už nepamatují, jakkoli to by jistě samo o sobě stačilo. Kosatík má nesporně pedagogický či popularizační talent, umí vysvětlovat a shrnovat složité věci a souvislosti, přitom nebanalizuje, vládne svěžím jazykem, elegantní a svižným stylem, nepíše nikdy pro sebe či specialisty, ale vždy pro veřejnost.
Česká inteligence 20. století, v níž si moderní lyričtí básníci povídají s vědci a psychology, kde si fenomenolog rozumí s marxistou či autentickým myslitelem francouzského poststruktualismu... Kosatíkova intelektuální koláž představuje jakousi myšlenkovou síť, která dávala duševní energii české společnosti, jež z ní žila i tehdy, kdy si to neuvědomovala. Dalo by se to také popsat psychoanalytickou dichotomií pojmů latentní/manifestní, které Kosatík tak přesvědčivě propojuje i ve svém výběru. Z jedné strany provařené a veřejně známé, proto také tak často parodované figury jako komediant Jan Werich nebo psycholog Miroslav Plzák, z druhé strany praticky neznámé postavy – výtvarný teoretik a kritik František Kovárna nebo psychiatr Kurt Freund, který se podílel na lékařské destigmatizaci homosexuálů.
...........................
z předmluvy Petra Fischera
