Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Cesta za prokletími Východu - Rusko za humny a báchorky o slovanském bratrství

Ziemowit Szczerek (*1978) je spisovatel, novinář a překladatel zabývající se problematikou regionalismu ve střední a východní Evropě. Vystudoval práva a politologii. Píše prózu, je fanouškem moderních dějin střední Evropy a gonzo žurnalistiky. Jeho knihy Přijde Mordor a sežere nás, aneb tajná historie Slovanů (2013) a Tetování s tryzubem (2015) byly nominovány na prestižní polskou literární cenu Nike

Ukázka z knihy Přijde Mordor a sežere nás aneb tajná historie Slovanů:

Ziemowit Szczerek


Omlouvám se vám, pánové, strašně se vám omlouvám. To se nemělo stát.

Józef Piłsudski Ukrajincům, které podrazilo Polsko. Internační tábor v Szczypiorně 15. května 1921

1. Ó JÉ

Celník v čepici jako víko od kanálu se koukal na můj pas.

„Lukáš Ponczyński,“ přečetl.

„No tak,“ řekl jsem mu,„nic s tím nenadělám.“

„Drogy nemáš?“ zeptal se polsky, divně, bez přízvuku a ten chybějící přízvuk neseděl k jeho špatně padnoucí uniformě, k té jeho čepici o průměru cyklistického kola, ke které ostatně neseděl ani připnutý tryzub[1], protože tryzub sedí k čepici rakouského vzoru, a ne k téhle sovětské pánvi.

„Proč?“ zeptal jsem se a civěl na tu čepici. „Drogy? A proč?“

Usmál se a na chvíli tím úsměškem připomínal Eugeniusze Boda[2] z předválečných plakátů. Orazítkoval mi pas. „A proč na Ukrajinu?“ zeptal se ještě Bodo.

„Hledat kosti předků,“ odpověděl jsem, i když jsem zrovna moc předků na Ukrajině neměl. Celník se rozesmál.

„Běž,“ řekl a posunul po desce, ze které se loupal lak, pas na moji stranu,„hledej.“

Minibusům se tu říkalo „maršrutky“. To mi řekl Havran, který byl na Ukrajině už dřív. Teď jsme šli ve dvou přes zaprášený nerovný plácek. Rozhlížel jsem se. Poprvé jsem viděl ten postsovětský prostor. Svět, který jsem si doteď mohl jenom představovat, získával tvar, a to jaký. Nějací chlápci po něm chodili v kostkovaných papučích. Ježíš namalovaný na stěně kostela byl tmavý jako Kavkazan. Od plechových kopulí se odráželo slunce, které oslepovalo oči.

Civěl jsem kradmo na ruský frajery v černých kalhotách a teniskách. Poprvé jsem je viděl v jejich přirozeném prostředí. Frajeři vyzařovali klid banditů, ale bylo vidět, že stačí vteřina, jeden impulz, půl impulzu, aby je to nakoplo. Cítil jsem to. Stáli, plivali si pod nohy, o něčem se polohlasně bavili a stříleli kolem sebe očima.

A maršrutky byly staré mercedesy sprintery, fiaty ducato nebo volkswageny transportery. Byly jako tažní voli: velké, zaprášené a rozpláclé od neustálého přetížení. Některé měly na boku německé nápisy: tuhle KREUZBERG KEBAB MUSTAFA, támhle WURST UND SCHINKEN GmBH. Vypadaly jako prodané do otroctví. Musely zapomenout na svůj šťastný život na Západě, na rovné silnice a automatické myčky, na garáže a vysávání čalounění jemnýma rukama. Tady byly zapřaženy do pomalé práce ve špíně a dřely až do smrti. Osud otroků. Jejich kovové kosti měly na věky zapadnout do toho bláta a nikdy ani nic nezúrodnit. Mercedesy sprintery a volkswageny transportery už nikdy neměly spatřit vypucovaný vaterland, alles ist verloren, alles ist kaputt. A teď stály kaput v tom žlutém vedru, které zalévalo západní konec Ukrajiny

.

Karosérie naší maršrutky, na jejíž palubní desce ležel karton s nápisem „Lviv“, byla rozpálená jako plotna ve staré kuchyni. Nedalo se jí dotknout. Nasával jsem do sebe tu novou realitu, která byla ve vedru hustá jako puding.

Hodili jsme batohy do kufru a sedli jsme si. V rozpáleném, ještě prázdném vnitřku tančila smítka prachu. Smrdělo to tam koženkou, olejem a benzínem. Byl to příjemný zápach.

Řidič měl zeleně potetované paže. Byl tam nějaký žralok, nějaká mořská panna. Díval jsem se, jestli tam nemá Lenina, ale neměl. Ale naštěstí tam byla aspoň hvězda. Nehýbal se, dokud celou maršrutku od stěny ke stěně a od podlahy ke stropu nezaplnilo růžové lidské tělo oblečené do seprané bavlny. Teprve potom se mu pohnuly svaly pod těma zelenýma kérkama. Zařadil jedničku a maršrutka vyrazila. Chvíli to vypadalo, že ten aspoň pětkrát přetížený minibus se rozplácne jak široký, tak dlouhý na unavený asfalt, ale po chvíli chytil dech a zázračně se vyvalil z plácku na silnici.

Bylo horko a dusno, ale nedovolili otevřít okna. Když jsem to zkoušel, tak na mě hned začalo půl maršrutky vřískat, abych zavřel, protože na ně všechny táhne a umřou. Křičeli na mě bábušky, křičeli na mě mladý frajeři se špičatýma botama, křičely holky, které měly na krku pověšené mobily, ze kterých letělo bzučící ruské disco.

„Nech to bejt“ řekl Havran s lhostejným výrazem znalce tématu, „nijak ti to nepomůže. Tady se vokna votvírat nesměj. V autobusech, vlacích. Nesměj a tečka. Je to zakázaný. U nás se mlíkem nezapíjí maso a vodou ovoce a tady se při jízdě nevotvíraj vokna. Sedni si na prdel a respektuj to.“

Ano, Havran už byl na Ukrajině dřív, a proto teď dělal mudrce-průvodce.

Vrátil se z té Ukrajiny jako traper z divokých hor a tak dlouho vyprávěl v Krakově o zázracích a výstřednostech východu, že jsem se s ním vybral – uvidět to na vlastní oči. A tak jsem tady.

Za špinavými závěsy se táhla Halič. Teď už ukrajinská, ne polská. A všechno to vypadalo, jako kdybych vjel na území alternativních dějin své země. Ve skutečnosti to tak vlastně bylo.

A potom jsme vjeli do Lvova.

To město by nemělo existovat – myslel jsem si, když jsem se díval přes okno. Polský mýtus jeho ztráty je tak silný, že by nemělo existovat. Ale ono si v klidu stálo, a navíc drze vypadalo víceméně tak, jako před svojí regionální apokalypsou...

Hned když jsme vysedli z maršrutky na lvovské zemi, letěl Havran do lékárny koupit ten legendární nápoj Vigor, o kterém jsem toho od něj už tolik slyšel.

„Ten Vigor,“ říkal Havran, „to je formálně lék, a proto se dá koupit jenom v lékarně. Nevím, na co je to lék, na něco, výtažek z dvanácti bylin, dvanácti ukrajinskejch bojovníků, men, a funguje jako baltskej čaj z Pelevina, kokain s vodkou. Všichni Poláci, který jezděj do Lvova, to tu pijou.“

Sedli jsme si na nějakým příšerným hřišti plným vajglů, rozbitých lahví. Hned vedle stál pomník Stepana Bandery. Bandera byl v kravatě a v rozevlátém rozepnutém trenčkotu a tvářil se tak, jako kdyby stál na zastávce tramvaje a vzpomněl si, že zapomněl vypnout žehličku. Byl zoufale gigantický a tím, jak byl přerostlý a ztracený, budil hlavně soucit.

Sedli jsme si a Havran smíchal Vigor s kvasem. Pili jsme a dívali se, jak po náměstíčku pomalu chodí lidé. Dokonale ladili s okolím. Stejně jako ono sotva sbírali vlastní tvary dohromady.

No ale Vigor fakticky fungoval. Pil jsem ho a – fakticky –, cítil jsem, jak do mých žil vstupuje síla, moc a euforie, kterou jsem necítil už hodně, hodně dávno.

A čím víc jsem pil, tím víc se mi tu líbilo. Protože tu všechno bylo hrozněhustý. Krutopřísný.


přeložil Michal Lebduška

Zobraziť diskusiu (0)

Přijde Mordor a sežere nás aneb tajná hostorie Slovanů

Přijde Mordor a sežere nás aneb tajná hostorie Slovanů

Ziemowit Szczerek

Přijde Mordor a sežere nás je knihou „on the road“ na východoevropský způsob. Stále zářivější hvězda polské literatury Ziemowit Szczerek projel zemi v potížích: Ukrajinu.

Kúpiť za 10,98 €

Podobný obsah

Hermann Hesse – život hráče se skleněnými perlami

Hermann Hesse – život hráče se skleněnými perlami

Heimo Schwilk

Hesse vyvinul zcela vlastní, přímo aristotelské chápání individuality. Podle jeho představy člověk není „zrozen svobodný“, ale je zaměřen na svoji určitou, pravlastní podstatu, které svým konáním propůjčuje tvar a je povinen jí sloužit. Toto duchovní zaměření má následky pro vztah individua ke společnosti: Jednotlivec staví svoji svébytnost proti stádnímu bytí. V biografii se Heimo Schwilk snaží ukázat, co je vlastně na Hermannu Hessem tak fascinující.

Červotoč

Červotoč

Layla Martínez

Sousedé se obou obyvatelek domu straní. Babička tráví dny rozhovory se stíny, které přebývají za zdmi a uvnitř skříní. Vnučka se do domu vrací po incidentu s místní nejbohatší rodinou. Při rozplétání tajuplného děje se do mysli vkrádá podezření, že postavy, dům i samotné vyprávění se rozpadají, jako by je rozežíral červotoč. V ohromujícím debutu kombinuje autorka černý humor s folklórem a katolickou tradicí.

Hella

Hella

Alena Machoninová

Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu.