Tu knihu vítají v textech na obálce nebo uvnitř knihy Petr Pithart, Jan Urban i Magda Vášáryová. Ta jména „vítačů“ vlastně vypovídají mnohé. Všichni tři se svým životem i veřejným působením snaží už mnoho let o to samé jako Američanka – říct těm, co mají uši ke slyšení, že jedna věc jsou české a slovenské národní pověsti a říkadla a druhá věc je co nejpravdivější zpráva o naší historii.A ona revize naší barvotiskové představy o české holubičí povaze a slovenském bodrém zbojnictví není pochopitelně pro většinu občanů moc splavná. A upřímně – kdo se taky má s chladnou hlavou v těch našich zamotaných dějinách vyznat? Jenom to dvacáté století – monarchie, necelých dvacet let demokratického hledání, fašismus, komunismus ve svých nejrůznějších podobách stalinismu, socialismu s lidskou tváří a normalizace – no a teď těch třicet let mezi divokým kapitalismem, liberální demokracií a globalizovaným světem.

Stejně jako poslední dobou např. Robert Sedláček v Českém století nebo Pavel Kosatík ve své knize Jiný Masaryk i Mary Heimannová dokládá mimo jiné třeba to že:

sen o nadnacionálním Československu byl opravdu jen sen několika jedinců

z území tohoto státního, dnes už neexistujícího, útvaru zmizelo na čtyři milióny obyvatel, což je minimálně na zamyšlenou

odvěké nelidské chování člověka k člověku se nevyhnulo ani Československu – naopak: opojný a útočný nacionalismus tady vždy přiláká až nečekané množství jindy apolitických osob, které se ukáží jako velmi tvarovatelní všemožnými autokraty a totalitami

Ukázka:

Z úvodu autorky k českému vydání:

Dne 28. října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia:The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“, v němž se česká společnost možná vůbec nepozná. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy. Sobotní kulturní příloha Lidových novin se na věc podívala z humornější stránky, otiskla reprodukci sochy svatého Václava sedícího na koni nohama vzhůru od Davida Černého a připojila titulek „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“. Redaktor listu Prague Post tvrdil, že vydáním knihy, která „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“ a „rozbila na padrť tradiční vnímání Československa jakožto oběti“, tu „středoevropská historie udělala úplný přemet“.Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“. Podle jejich úsudku není „úžasná ani tolik kvůli tomu, že by předkládala nové skutečnosti“ (ačkoli přinesla i svůj díl „kutání v archivech“), nýbrž proto, že vidí v náležitě zdrsnělé podobě historii, která při zploštěném pohledu běžném za studené války zůstávala skryta“, totiž projevy „české bezohlednosti“ vůči menšinám a nečeským národnostem v dnes už zaniklém československém státu.

……….

Od roku 2009 se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a v několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu –, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitosti. Protože soudní projednávání by s sebou nevyhnutelně přinášelo stres a další nepříjemnosti, rozhodla jsem se, že se omezím na zaslání osobního dopisu nakladateli.

V roce 2015 mne Milan Pilař pozval, abych promluvila v každoroční Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě. Uvažovala jsem tedy o tom, co užitečného bych snad mohla mladým aspirujícím novinářům říct, a nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že promluvím o tom, jak je důležité přiznat se k temným místům ve vlastních dějinách a zkoumat někdy velice rafinované metody, jichž užívá cenzura. Jedním z příkladů, z nichž jsem vycházela, byl důvod, proč jsem se dosud nedočkala českého vydání své knihy o Československu. Studenti žurnalistiky vyslechli mé vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého vydání knihy za věc své osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele.

………

Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí a hrozby skryté v nacionalismu, v tomto případě především českém a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků Rusínů, Židů a Romů –, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v nichž vlastní strana je vždy vydávána za ublíženou oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.

Hrůzy, které způsobilo nacistické Německo, znají všichni. Už méně je však všeobecně známo, do jaké míry se ve 20. století v celé střední Evropě včetně Československa ve jménu nacionalismu ospravedlňovala a právně kodifikovala perzekuce menšin. Máme-li se my v takzvaných demokratických zemích vyvarovat opakování krutostí, jež byly v minulém století pro střední Evropu tak příznačné, je důležité, abychom si upřímně přiznali temné stránky své minulosti a připomněli si, kolik lidí, jako jsme my sami, se vinou nesnášenlivosti projevované vůči jiným menšinám i etnickým a národnostním skupinám dokázalo dopouštět přesně takové nespravedlnosti, jakou nesnášíme, když se jí někdo jiný dopouští na nás. To, že nějaký stát či národ nebo určitá společenská vrstva v minulosti trpěly, nedává nikomu právo působit v současnosti utrpení jiným. Je přece docela dobře možné, aby nějaký národ byl obětí a zároveň katem, aby v některých věcech jednal slušně a lidsky, ale v jiných mstivě, krutě či nespravedlivě.

Varování, s nímž jsem přišla v roce 2009 – týkalo se omezení a zranitelnosti demokracie a liberalismu i nebezpečí skrytých v zdůrazňování etnických stereotypů a generalizací –, v těch vzdálených časech před brexitem, Trumpem, Orbánem, Erdoğanem, Zemanem a všemi těmi rádoby autokraty, jimiž se světová politická scéna hemží dnes, možná bylo ještě přehnané. Bohužel, v dnešním politickém ovzduší, které tolik připomíná 30. léta 20. století a v němž se vrátila populistická xenofobie s protekcionismem, političtí vedoucí představitelé aktivně využívají antisemitismu, islamofobie i protiromského a antiemigrantského smýšlení a uprchlíci (včetně dětí) jsou znovu zbavováni lidskosti v koncentračních táborech, je příklad toho, jak se československý stát – země, která se pyšnila slušností a humanismem – propadl z liberální demokracie do autoritářství a různých opakování policejního státu, výmluvnější než kdy předtím

…………..

Mary Heimannová (1962 v nizozemském Haagu) vystudovala Vassar College a Oxfordskou univerzitu a vydala řadu publikací zabývajících se dějinami náboženství v Británii. Pak se začala učit česky a odjela na dva roky do Prahy, kde se ponořila do intenzivního pátrání v archivech. Mary Heimannová přednáší moderní dějiny a je členkou Královské historické společnosti. V současné době pracuje na knize Katolicismus za železnou oponou.

Zobraziť diskusiu (0)