Christiane Felscherinow se v knize My, děti ze stanice ZOO dotkne dna – fyzicky, sociálně, verbálně. Ale pronikavost, s jakou tato mladá Berlíňanka pozoruje svůj vlastní pád, a vědomí, s nímž pohlíží svému osudu do tváře, aniž obviňuje někoho jiného než sebe z odpovědnosti za něj, vysvětlují sympatie, které jí projevilo veřejné mínění.

Kniha, kterou něchtělo původně žádné německé vydavatelství vydat, je dnes klasikou narkomanské literatury. Film, který podle ní vznikl, také. A hlavní hrdinka, Christiane Felscherinow, žije dál život, kterému je kniha i film v patách. Po špatných zkušenostech se snaží vyhýbat v posledních letech novinářům. Několik let žila mimo Německo.

Loňského roku vyšla v Německu kniha, kde Christiane F. píše o svém životě ,,po ZOO". Pětatřicet let života mezi zhuntovaným tělem, pověstí celebrity a snahou všechno to harampádí hodit za hlavu. ,,Kdo by si kdy pomyslel, včetně mě, že se dožiju jednapadesáti."

Ukázka z první kapitoly Svinský život:

Mám málo šancí na vyléčení, vím to. A jaké „vyléčení“? V nejlepším případě budu na konci živořit bez halíře, nebudu si moct zaplatit péči ani důstojný život. Protože nemám žádný důchod nebo něco podobného. Budu dostávat jenom jakýsi příspěvek a ten by celý padl na interferony. Takovou budoucnost nechci! Ne, raději umřu rychle, než bych umírala pomalu a v chudobě. Doufám jenom, že mi dají dost silné léky, abych moc netrpěla. Bohatě mi stačí, že musím lítat sedmkrát týdně k doktorovi na Hermannplatz kvůli své dávce metadonu. Dřív vám doktoři dávali metadon domů, ale to skončilo, protože s náhražkami se dnes kšeftuje stejně jako s drogami. Někteří lékárníci, zdravotní sestry, doktoři se na tom pěkně pakují – pomocnou ošetřovatelku z ordinace, kde se teď léčím, právě chytili, jak prodává metadon na Kottbusser Tor, a je ve vězení. Asi si pěkně přivydělala k platu, na černém trhu zaplatíš za miligram euro. Ale ty rána, kdy se sotva vyškrábu z postele, se mi zdá, že to za ty peníze stojí.

Někdy jsem z té fibrózy tak utahaná, že mi dělá problém udržet se při vědomí, protože jsem zvracela celou noc a nezamhouřila jsem oka. Tehdy musím zůstat doma. Chvěju se po celém těle, sotva stojím na nohou, dojdu jen na toaletu. Jak bych v takovém stavu došla k doktorovi? Nemožné. V takové dny si říkám, že jsem nikdy neměla drogy začít brát, nikdy nepoznat ten geniální pocit být sjetá, protože toto utrpení je cena, kterou za to platím. Mít absťák je vedle toho nic. Nakonec si na to zvyknete,člověk si zvykne na všechno. Rozdíl je v tom, že když vydržíš pár dní, víš, že budeš znovu ve formě. Moje játra nebudou v pořádku už nikdy. Jsou v háji. Potřebovala bych nová, ale který lékař dá bývalou narkomanku na metadonu na seznam transplantací? Zkouším na to nemyslet, pokud mi to bolesti dovolí. Snažím se fungovat jako předtím. Od té doby, co jsem několikrát spadla z postele, spím na matraci na zemi. Ta je před televizí a hned za ní jsou dveře a balkon. I v zimě nechávám otevřené dveře – aby Leon, můj čau-čau, mohl chodit ven, protože často doma kouřím. Potřebuju čerstvý vzduch, abych mohla dýchat a tolik se nepotila. Málokdy je mi zima, ale když se to stane, netopím, vzhledem k cenám topení… Ne, já se zabalím do hromady přikrývek a udělám si něco teplého pití. Umím dost škudlit, pokud jde o zbytečné výdaje. V zimě vypínám ledničku a tu trochu jídla dávám na balkon. Vyrůstala jsem ve velké chudobě, nemůžu vyhazovat peníze oknem.

Nemám skříně a jenom málo nábytku. Ale to nesouvisí s penězi. Často jsem se stěhovala, za celý život asi tak dvanáctkrát nebo patnáctkrát. Nosit krámy nahoru a dolů, balit a vybalovat, to už si nemůžu dovolit, a tak jsem pokaždé hodně třídila a vyhazovala. Je možné, že budu muset brzo opustit i Teltow. Moc lidí ví, kde bydlím, tak jednou za měsíc najdu u dveří neohlášené novináře nebo lidi, které doma prostě nechci. Vadilo by mi to, mám doma bordel, všude po zemi krámy, nemám šuplíky, krabice, ani na jídlo. Mám ale hodně koberců, aby se nepoškrábaly parkety. Uklízím pravidelně, dokonce dezinfikuju. Musím, když mám doma psa. Bordel ano, ale ne špína!

Noční stoleček, stojací lampa, brýle na čtení koupené v drogerii, tabák, popelníky, možná trochu čaje – skoro všechno, co mám, je na dosah u postele, abych na to dosáhla, když je mi opravdu špatně. Koupelna není daleko, sotva čtyři metry, není tu chodba. Nalevo od matrace je otevřená kuchyně se dvěma židlemi a stolem. A hodně, hodně knížek.
Knihovna má dvakrát dva metry a je plná knížek o zvířatech, kuchařek a románů typu Ďábel nosí Pradu od Lauren Weisbergerové, mám Zafónův Stín větru a Lékárnici od Ingrid Nollové. To mám nejradši, životní příběhy, ať jsou to románové fikce nebo skutečné osudy, jako Dítě džungle, Vlhká místa nebo Bílá Masajka. Knihy jako ta moje, které mají buď formou, nebo něčím jiným něco společného se mnou. Když se v tom najdu, nebo
můžu vytěžit něco pro sebe, tehdy mám ze čtení největší požitek. Například kniha Siby Shakibové Do Afghánistánu přichází Bůh jen plakat. Když jsem ji četla, brečela jsem…, ale taky mi dala naději. Je to pravdivý příběh, a když mohla být tak silná tato žena, můžu já být taky.

Zobraziť diskusiu (0)