Čtenáře možná napadne otázka, proč tento knižní rozhovor vznikl právě s Banánem (Milanem Trachtou). Také jiní představitelé české hardcorové scény se – podobně jako v dalších zemích – účastní různých sociálních a politických iniciativ (Food Not Bombs, Animal Liberation Front, Antifašistická akce, ekologická hnutí), chodí na protestní akce, organizují koncerty a benefity. Banánova role v českém hardcoru nemůže být zásadnější než třeba přínos Míry Pátého, zakladatele jednoho z nejznámějších nezávislých hudebních labelů a distribuční sítě Day After Records. Nebo Roberta Vlčka, organizátora mnoha koncertů a člena skupiny Kritická situace, či Michala Kočana a Tomáše Kadlece, strůjců dnes již legendárního festivalu Fluff Fest, či spousty dalších.

Příběh, který se rozkrývá na těchto stránkách a zahrnuje pětadvacet let Banánova života, v něčem symbolizuje stovky podobných. Kluk z předměstí dorazí poprvé na koncert, začne se o hudbu a scénu vážně zajímat, pak dojíždí stále častěji, tráví čas v klubech a neustále se vyptává – a tak postupně a nevyhnutelně rozšiřuje své kontakty. Začne zakládat vlastní kapely, některé vydrží dlouho, některé jen několik týdnů. Píše recenze, debatuje a neustále nasává nové podněty. Aktivně se angažuje v různých lidskoprávních nebo environmentálních hnutích. Mezitím mu pozvolna houstne plnovous a ubývají či šediví vlasy.

Vzácnějším na tomto vyprávění je obraz toho, jak se dají uskutečňovat sny o životě pobytem mezi přáteli, cestováním a neustálým reagováním na změny a okolní atmosféru. Obraz toho, jak nebýt lhostejným a možná v něčem zůstat Malým princem, který odmítal vyrůst a pochopit nesmyslné, často zveličené problémy dospělých. Navíc právě tento skromný literární hrdina přiměl Banána přestat jíst maso, a tak se zasloužil o vybudování dalšího pilíře jeho osobnosti. Banánovo aktivní angažmá v českém hardcoru vydrželo neuvěřitelně dlouho a nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude, a to navzdory tomu, že si sám začíná uvědomovat, jak mu „trochu začíná ujíždět vlak“, a zatím nemá pocit, „že by ho doháněl“.

Olga Pavlova, z doslovu

Ukázka:

Celým rozhovorem se důsledně táhne tvůj důraz na přátelství, empatii, prostor toho druhého. Někdy to bývá tak, že člověk se vylepšuje tam, kde cítí vlastní limity. Jak se díváš na Milana Trachtu v minulosti? A koho vidíš dneska?

Jestli vidíš nějakou pomyslnou červenou nit, která je utkaná z důrazu na přátelství a empatii, pak jsem rád. Protože to pro mě opravdu vždycky bylo naprosto stěžejní. Zároveň si ale teď při pohledu zpátky uvědomuju, kolikrát jsem si myslel, že přesně tyhle hodnoty vytvářím, ale byla to jen iluze. Bez ohledu na to, kolika lidem „přišel čas jiných priorit“ jsem podal pomocnou ruku nebo je pochopil, vyslechl je a třeba jim i reálně pomohl, bylo i hodně situací, kdy jsem si jen myslel, že to dělám, ale nedokázal jsem vidět vlastní sobeckost a sebestřednost. V rámci scény i v osobním životě. To se opravdu učím teprve teď, posledních pár let, kdy mám vedle sebe člověka, který mi je schopen skrze lásku ukazovat i věci uvnitř mě, které se mi nelíbí a odmítám si je připouštět. A které tam byly odjakživa a spouštěly reakce v podobě pocitů ublíženosti a nepochopení, kdykoliv se jich někdo dotknul. Když k těm situacím docházelo, přešel jsem do módu obrany i útoku, cítil se nepochopený a někdy až zrazený vlastními přáteli. Párkrát mi skutečně křivdili, jindy měli pravdu a já to k sobě nedokázal – nebo spíš nechtěl – pustit právě proto, aby se mi nerozpadla ta iluze, která stála na pocitu, že jsem tady přece pro druhé a jen se jim snažím nezištně pomoct.

V něčem to bylo stejné, jako když mi bylo devatenáct a upnul jsem se na něčí vztah. Taky jsem měl pocit, že na to mám právo, a trvalo mi dost dlouho, než jsem si dokázal uvědomit, co na tom bylo špatně a jak moc to mohlo někomu ublížit. A taky jsem byl přesvědčenej, že moje chování stojí na empatii a pochopení. Vnitřně jsem se tohoto nastavení ale úplně nezbavil, a i když jsem se snažil dávat pozor, aby se něco podobného nestalo, teprve až teď vidím, že se mi to nikdy doopravdy nepovedlo. Že jsem v některých situacích dál pod rouškou empatie a pochopení páchal škody, protože mi v nich šlo primárně o mě, a ne o ty druhé. Jistá míra závislosti na pocitu zachránce, toho, co chápe a rozumí, pocitu, který krmí ego a zároveň alespoň na chvilku zbavuje člověka pocitu, že tady pro nikoho není, vyplňuje díru způsobenou absencí vlastních reálných citových pout, reálných partnerských vztahů. Absencí lásky. Učím se ji dávat teprve teď, učím se, co to znamená skutečně být pro někoho druhého, i ve chvílích, kdy je to těžké, kdy to bolí a je to nepříjemné. Učím se vůbec si připouštět, že i tohle je součást lásky. I proto se celkově cítím křehčí, zmatenější, dost často mi schází sebevědomí i energie, protože tohle všechno je vyčerpávající proces opravdového hledání vlastní identity.

A možná taky proto už pro mě není tak důležitý mít najednou deset kapel, být na každém koncertě, ke všemu se vyjadřovat, se všema se vídat, kupovat si desky po stovkách. Už necítím odpovědnost za scénu, tu odpovědnost, kterou jsem si sám naordinoval. Hardcore pro mě pořád moc znamená, celé to prostředí mi i přes jeho nedokonalost pomohlo definovat můj život a vzít ho do vlastních rukou, dokázat věci, o kterých jsem snil jako kluk. A to rozhodně není málo. Stejně tak ale okolo sebe vidím lidi, kteří s žádnou scénou nemají, nebo dokonce nikdy neměli nic společného, jak dokážou naplňovat svoje životy pochopením, soucitem, láskou, solidaritou a skutečnou inspirací a postavit to na činech, nejen na slovech. A i když i ty jsou důležitý, nakonec záleží hlavně na tom, jak se zachováme ve chvílích, kdy musíme něco obětovat. Hardcore a jeho myšlenky mají sílu měnit životy k lepšímu. Ale není to ani zdaleka jediná cesta k tomu, jak žít dobrej život, neudělá z vás automaticky lepšího člověka. Možná i proto teď cítím, že to bylo někdy až moc pevné sevření. Podřizoval jsem mu veškeré svoje fungování a přišlo mi to zcela v pořádku. Zároveň to ale znamenalo, že tam na nic nebo spíš na nikoho už moc prostoru nezbylo. I když jsem byl celou dobu straight edge, jel jsem to hodně no future způsobem. Ze dne na den, bez potřeby závazků v jakémkoliv ohledu. Teď ale cítím, že přišel čas jiných priorit. Čas skutečně pochopit, co to znamená být tady pro někoho druhého. Nebo pro druhé.

Zobraziť diskusiu (0)