…

Násilí a zvrácenost jsou ve Velkém sešitě jakoby jen dílčími projevy celkového úpadku způsobeného válkou. Zdaleka však není jasné, jestli také nepatřičné chování obou dětských protagonistů je pouze vyprovokováno okolnostmi, zda je dočasné a má-li v něm čtenář vůbec hledat příslib možné nápravy věcí.

Obě pokračování románové trilogie potvrzují oprávněnost takových pochybností. Nahodilé zlo Velkého sešitu se v knize Důkaz mění v uzákonění principu zla, před nímž nelze uniknout jinam než do lživých verzí příběhu. Ty se větví, rozbíhají a zase sbíhají a vytváří začarovaný kruh Třetí lži, z něhož není úniku. Nelze uniknout stínům vlastní minulosti. Život zatížený traumaty z dětství se stává nesnesitelným a není divu, že zhoubná hra lží a sebeklamu končí až biblickým zapřením bratra a sebevraždou.

Zatímco babiččini „malí ďáblíci“ vycítili nástrahy, které jim život kladl do cesty, a energeticky jim čelili, Lucas se v druhém dílu stává bezbranným proti principu zla, který drtí každý jeho pokus o nabytí životní rovnováhy. Vztahy, do kterých jej vhání citová vyprahlost (láska k pološílené Kláře a postiženému Matyášovi), v sobě od počátku nesou zhoubný zárodek další tragédie. A tak nakonec Lucasovi zbývá poslední naděje – že se bolest otupí a vzpomínky vyblednou.

Hrdinové dějových propletenců románu Třetí lež jakoby existoval jen napůl. Oproti svým mladším vzorům z Velkého sešitu jsou neživotní, chudokrevní a celkově abstraktnější. Povstávají z autorčiny nutkavé potřeby klást svému příběhu stále nové otázky, žijí jepičím životem a ve chvíli, kdy jejich existence začíná tížit, mizí, aby se po čase vtělili do nového příběhu.

Kniha Třetí lež, jak už je patro z názvu, navozuje otázku po rozlišení pravdivosti a lži, fikce a reality uvnitř textu. Čtenář se při jeho četbě ocitá polapen v důmyslném bludišti vybudovaném ze lží a neustále zpochybňovaných pravd, které se v lež obracejí hned v další větě, z příběhů, které jsou unikavé jako rtuť a v nichž se čtenář nemá o co opřít. Každá z verzí příběhu, ať už ji vypráví Klaus T., Lucas T. nebo jejich zrcadlové protějšky Claus a Klaus Lucas, může být v určité chvíli a v jisté konstelaci pravdivá a v jiné smyšlená. Tato temná magie Agoty Kristofové však nevzniká chladným kalkulem, nejedná se o další klon Borgesových nekonečných hlavolamů, které postmoderní literatura z nedostatku invence rozmnožila v nesčíslných variantách. To dvojení a zrcadlení příběhů je spíše bolestnou autorčinou nezbytností než hravou absurdní „logikou“.

…

Zdá se mi, že Kristofová nalezla způsob, jak čtenáři přiblížit hrůznou a z dnešního hlediska nepochopitelnou atmosféru života totalitní společnosti, ve které se krutost, cynismus, pokrytectví pokládají za správný postoj a vražda za možný postup. Je to ovšem způsob, který šokuje a pohoršuje, a to především čtenáře, který prožil život ve svobodném světě a pro kterého je totalitarismus jen abstraktním pojmem. Pro takového čtenáře je ovšem nepochopitelné, jak neutrálně může být ve třetím dílu popisován člověk, který v dílu prvním zmrzačil farskou služku, přešel hranice přes mrtvolu vlastního otce a v druhém dílu připravil o život matku dítěte, které původně také nabízel utopit. O poznání pochopitelnější je to čtenáři, který například ví, že v jednom českém pohraničním městečku T. prodává v drogerii na náměstí muž, který se podílel na masové vraždě několika stovek více méně nevinných lidí a který za svůj čin nebyl nikdy potrestán. A to už není literatura.

Z doslovu k českému vydání od Jana Machonina, překladatele

Zobraziť diskusiu (0)