Nedávno mě v jedné rozhlasové relaci přinutil český básník Ondřej Buddeus k zamyšlení nad vlastním čtenářstvím. A bylo to důležité. Často totiž propadám něčemu, co by se dalo nazvat čtenářská manio-depresivita. Pořizuju si zbytečně moc knih, ty pak nemám kdy přečíst, takže se mi vrší nepřečtené. Čas vhodný na čtení proflákám – a pak si stěžuju, že nemám kdy. Rád bych si doplnil čtenářské mezery z minulosti, ale nestíhám učíst ani zajímavé novinky. Rád bych se vrátil ke svým mazlíkům z dřívějších let, a přečetl je po desetiletích jistě jinýma čtenářskýma očima, ale přítomné texty si berou moje veškeré čtenářské síly. Přesněji řečeno – veškerou mojí čtenářskou pomalost, což je tedy u člověka od knih sakra hendikep.

Básník ale nemluvil o nervačení z nestíhání, ani o rychlosti. Připomenul spíš pěstování pozornosti jako jedné ze zásadních čtenářských dovedností. Ano, pozornost a text. Vypadá to jako samozřejmost, že se čtenář na knihu bude soustředit – ale umíme to vlastně ještě v době, kdy si naši pozornost nárokuje tolik podnětů, že se multitasking stal oceňovanou lidskou kvalitou?

Kolik skvělých knih jsem například přečetl jen tak na půl plynu, odbíhal od nich, četl je na desetkrát, po tramvajích, po vlacích, usínal u nich po pár stránkách… Ano, vím, o čem jsou, i promluvit a něco napsat o nich dokážu, ale – bylo to čtení s plnou pozorností?

A druhá věc, kterou jsem si s básníkem plně uvědomil – existuje čtení intenzivní a extenzivní čtení. To první je opakovaným čtením několika málo titulů. Tak se četlo převážně do 19. století, od kdy se dá mluvit o masovém čtení literatury. Tím druhým je jednorázové čtení mnoha titulů a je rysem čtenářů dneška.

Jednorázové čtení mnoha titulů. Zní to jako nějaké závodění v tom, kdo toho víc přečte. Jako protivné dostihy. Jako rychle projet po dálnici krajinou. Vidět čtyři filmy za den. Po dočtení jedné knihy se bez pauzy pustit do jiné. Takhle je možné se idealisticky rozvášnit, ale pokud je člověk k sobě upřímný musí uznat, že čtení několika vybraných knih několikrát za život prostě není úplně jeho cesta. Ale že se dvě tři takové najdou. Ale že jinak je spíš čtenářsky zbrklý. A pospíchá dál. A že je to škoda. Ale že jsou i horší věci na světě.

Zobraziť diskusiu (0)