Čtete intenzivně nebo extenzivně?
Čtení je aktualizací psaného slova. Probuzení textu čtenářkou nebo čtenářem. Jde o duševní činnost, která je osobní i objektivní. Čtení dvou lidí se od sebe nějak liší, ale přece jen se odehrává v nějakých společenských a literárních kulisách, které jsou čtenářům nějak společné.
Nedávno
mě v jedné rozhlasové relaci přinutil český básník Ondřej
Buddeus k zamyšlení nad vlastním čtenářstvím. A bylo to
důležité. Často totiž propadám něčemu, co by se dalo nazvat
čtenářská manio-depresivita. Pořizuju si zbytečně moc
knih, ty pak nemám kdy přečíst, takže se mi vrší nepřečtené.
Čas vhodný na čtení proflákám – a pak si stěžuju, že nemám
kdy. Rád bych si doplnil čtenářské mezery z minulosti, ale
nestíhám učíst ani zajímavé novinky. Rád bych se vrátil ke
svým mazlíkům z dřívějších let, a přečetl je po
desetiletích jistě jinýma čtenářskýma očima, ale přítomné
texty si berou moje veškeré čtenářské síly. Přesněji řečeno
– veškerou mojí čtenářskou pomalost, což je tedy u člověka
od knih sakra hendikep.
Básník ale nemluvil o nervačení z nestíhání, ani o rychlosti. Připomenul spíš pěstování pozornosti jako jedné ze zásadních čtenářských dovedností. Ano, pozornost a text. Vypadá to jako samozřejmost, že se čtenář na knihu bude soustředit – ale umíme to vlastně ještě v době, kdy si naši pozornost nárokuje tolik podnětů, že se multitasking stal oceňovanou lidskou kvalitou?
Kolik skvělých knih jsem například přečetl jen tak na
půl plynu, odbíhal od nich, četl je na desetkrát, po tramvajích,
po vlacích, usínal u nich po pár stránkách… Ano, vím, o čem
jsou, i promluvit a něco napsat o nich dokážu, ale – bylo to
čtení s plnou pozorností?
A druhá věc, kterou jsem si s básníkem plně uvědomil – existuje čtení intenzivní a extenzivní čtení. To první je opakovaným čtením několika málo titulů. Tak se četlo převážně do 19. století, od kdy se dá mluvit o masovém čtení literatury. Tím druhým je jednorázové čtení mnoha titulů a je rysem čtenářů dneška.
Jednorázové
čtení mnoha titulů. Zní to jako nějaké závodění v tom, kdo
toho víc přečte. Jako protivné dostihy. Jako rychle projet po
dálnici krajinou. Vidět čtyři filmy za den. Po dočtení jedné
knihy se bez pauzy pustit do jiné. Takhle je možné se idealisticky
rozvášnit, ale pokud je člověk k sobě upřímný musí uznat, že
čtení několika vybraných knih několikrát za život prostě není
úplně jeho cesta. Ale že se dvě tři takové najdou. Ale že
jinak je spíš čtenářsky zbrklý. A pospíchá dál. A že je to
škoda. Ale že jsou i horší věci na světě.