Jsou hrdi­no­vé a hrdin­ky, kte­ré je radost sle­do­vat. Někdy je to nao­pak spíš sta­rost. A někdy obo­jí – to když se posta­va dosta­ne do slo­ži­té život­ní situ­a­ce, kte­rá je vykres­le­ná tak auten­tic­ky, že má čte­nář­stvo oba­vy, jak to posta­va „dá“, ale záro­veň cítí i nad­še­ní z toho, jak věr­ně se poda­ři­lo auto­ro­vi či autor­ce zrá­ní a růst posta­vy přes všech­ny pro­hry a pády vylí­čit. Přes­ně tak se to má s Kat­kou z Klubu divných dětí, jejíž part Pet­ra Sou­ku­po­vá roze­hrá­la v kni­ze Kat­ka už nebu­de div­ná. Kni­ha urče­ná pri­már­ně dospí­va­jí­cím může rezo­no­vat stej­ně tak s jejich rodi­či, kte­ří mají doma puber­tál­ní dítě. A může jim slou­žit jako návod, co dělat a nedě­lat, když se jejich dítě setká hod­ně nablíz­ko s poru­chou pří­jmu potra­vy. Hrdin­ku Kat­ku zná­me z před­cho­zích knih Pet­ry Sou­ku­po­vé pro děti, její sou­čas­ná novin­ka ale není nijak váza­ná na zna­lost Klu­bu div­ných dětí nebo čeho­ko­li dal­ší­ho, Kat­ka fun­gu­je samo­stat­ně, je tím, čemu se v ang­lič­ti­ně říká stan­da­lo­ne book.

Petra Soukupová, foto: Věra Marčíková

Kat­ka si vždyc­ky ráda čet­la. A taky ráda jed­la. Jenomže v devít­ce jsou všich­ni na sítích den­ně kon­fron­to­va­ní s ide­á­ly influ­en­ce­rů a influ­en­ce­rek, v jejich fee­dech se to hemží doko­na­lý­mi těly a zábě­ry z posi­lo­ven, crop topy a mód­ní­mi kre­a­ce­mi – a není těž­ké své tělo vní­mat jako mís­to, kde se pro­tí­ná nedo­ko­na­lost s oče­ká­vá­ním. Kat­ku její tělo trá­pí. A trá­pí ji i řeči, kte­ré o něm její blíz­cí vedou. Při­pa­dá si tlus­tá a tenhle pocit posi­lu­jí body sha­min­gem jak spo­lu­žá­ci, tak její rodi­na. Když se Kat­ka dosta­ne na vysně­né gym­ná­zi­um, roz­hod­ne se, že do prvá­ku nastou­pí už ne jako ta div­ná a tlus­tá, ale jako nová a hube­ná hol­ka. Ces­ta ke štíh­los­ti vede od hla­do­vě­ní, počí­tá­ní kalo­rií a uzna­lých pohle­dů a obdiv­ných komen­tá­řů oko­lí, přes fyzic­kou sla­bost a nut­nost odmí­tat účast na akcích s novou ško­lou, kde se počí­tá s tím, že bude člo­věk nor­mál­ně jíst, až po sku­teč­ný sou­boj s roz­je­tou ano­rexií, váhou pod pade­sát kilo­gra­mů, s taj­ným vyha­zo­vá­ním jíd­la a s démo­nem, kte­rý se jako v zrca­dle odrá­ží v rodin­ných vzta­zích. Kat­či­na máma je na děti sama – a sama se také potá­cí v tom, co s dce­rou dělat, jak ji při­nu­tit zase jíst a neztra­tit s ní kon­takt i přes­to, že ona sama ztra­ti­la kon­takt se svým tělem. Dělá chy­by, ale kdo z rodi­čů je nedě­lá? Pro­tiv­ní­kem tady není jen ano­rexie, ale přes­ně tak jak tomu je i ve sku­teč­ném živo­tě, jsou i tady obě hrdin­ky samy na závis­lost na hla­du, na ide­á­lu těla, kte­rý nee­xis­tu­je, ale přes­to je hma­ta­tel­ně pří­tom­ný ve všech obra­zech na sítích, na svůj vztah, kte­rý musí zno­vu a vědo­mě pře­na­sta­vit. Pro­to­že Kat­ce jde o zdraví.

Pet­ra Sou­ku­po­vá úpl­ně přes­ně popi­su­je mecha­nis­mus, jakým se plí­ži­vě stá­vá z „oby­čej­né“ tou­hy zhub­nout neschop­nost jíst. Hra­ni­ce mezi poci­tem, že mám jíd­lo pod kon­t­ro­lou, a tím, že kon­t­ro­lu ztrá­cím, je vykres­le­ná obdi­vu­hod­ně tref­ně. Dalo se to celé někde zasta­vit? U prv­ní mámi­ny věty „Kačo, nejez to!“, u pro­mlou­vá­ní do duše ve sty­lu „Vždyť ty jsi tako­vá hezká hol­ka, jenom kdy­bys tro­chu zhub­la…“, ve chví­li, kdy Kat­ka zača­la během prázd­nin taj­ně dávat babič­či­ny říz­ky pso­vi, nebo až když nastou­pi­la na gym­ná­zi­um a kaž­dé ráno odjíž­dě­la bez sní­da­ně s jabl­kem v bato­hu na celý den? Stej­ně tak Sou­ku­po­vá zce­la auten­tic­ky uka­zu­je, jak spo­lu sou­se­dí tou­ha najíst se a nená­vist k té tou­ze, sebe­ne­ná­vist a zou­fal­ství: pre­mi­sa „až budu hube­ná, budu se mít ráda“ nepla­tí, sebe­lás­ka nesto­jí a nepa­dá s čís­lem na váze.

Že se Pet­ra Sou­ku­po­vá umí vžít do život­ních posto­jů svých dospě­lých hrdi­nů a hrdi­nek, víme z jejích knih dáv­no. Že to umí u dětí, víme ostat­ně také, Snížek nebo Klub div­ných dětí byl přes­ný v jejich poci­tech i dia­lo­zích. Kat­ka už nebu­de div­ná doklá­dá, že autor­ka je skvě­lá v líče­ní živo­ta dospí­va­jí­cích, i když jde o tak nároč­né téma, jakým je poru­cha pří­jmu potra­vy. Od ces­ty na dno přes jeho zkou­má­ní až k odra­zu z něj – a tady se mísí obě její schop­nos­ti napo­jit se na dospě­lé i na dospí­va­jí­cí. Tak, jako se Kat­ka pouš­tí mámy, musí i máma pus­tit Kat­ku, aby k ní zno­vu moh­la najít ces­tu. Na kon­ci té ces­ty není dobo­jo­vá­no. Ano­rexie jako kom­pen­zač­ní stra­te­gie pro zvlá­dá­ní stre­so­vých situ­a­cí v živo­tech vět­ši­ny ano­rek­ti­ček pře­tr­vá­vá do dospě­los­ti, jak se jed­nou pro­pí­še do našich těl, bude tady vždyc­ky jako své­ho dru­hu dro­ga. I tak z Kat­ky čiší nadě­je – pro­to­že kaž­dá eta­pa téhle nemo­ci, kte­rou člo­věk pře­ko­ná, nesvěd­čí jen o tom, jak zálud­ně se ta potvo­ra umí vrá­tit, ale i o tom, že ji lze pře­mo­ci. A že nej­lep­ší zbra­ní je péče o vzta­hy. A o ten k sobě a své­mu tělu zvlášť…

Klára Kubíčková, psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)