David Foster Wallace- literární hlas myslící Ameriky
Krátké rozhovory s odpornými muži jsou v češtině! Je to svým způsobem v CZ překladová událost roku – poprvé vyšla (po několika časopiseckých publikacích) kniha Američana, který se stal Jamesem Joycem přelomu tisíciletí. Hlavně svojí druhou knihou, 1000 stránek dlouhým Nekonečným žertem (Infinite Jest) z roku 1996 rozebral tenhle chronický depresář Ameriku na jejich nejcitlivějších místech.
Tu Ameriku, kde je hodně egoismu a osamocení, kde je hodně optimismu, ale také psychických zhroucení, kde vedle sebe žije Bůh a pornografie, kde se chudí cpou a bohatí si hlídají váhu…ale kde je také spousta altruistických duší, které pomáhají slabším a hodně opravdu silných osobností, které jen tak něco nerozhodí.
David Foster Wallace (1962 – 2006) není rozhodně autor pro masy. Po roce 1996 ale začal být vysokoškolskými Američany registrován jako ten, co mu to myslí a píše…a jako ten, co se nebojí mít silný, eklektický a energický psaný projev. Z intelektuální rodiny, dobře vzdělaný (angličtina, filosofie), nejen jednostranně humanitní, ale s hlavou nadanou i na matematiku a logiku, žádné fyzické nedochudče (ještě na střední hrál závodně tenis)…a přesto si udržel až nečekaný soucit s nebezpečným, protože až příliš civilizovaným moderním životem. S životem, který před nás staví svoje těžká dilemata a paradoxy. Víme, že osamocení nám ubližuje, ale nechce se nám do společnosti. Víme, že ten film je pitomý, ale nakonec u něj, z nějakých zvláštních pohnutek, zkejsneme…a ještě se přistihneme, že se nám líbí. Jsme součástí vší té komerce, které se denně účastníme, ale dobře víme, co je to za všivárnu. Utíkáme před takovým světem…ale nakonec s hrůzou zjišťujeme, že nás nikdo nehledá. Umíme být zlí tak, až jsme z toho nemocní. Bojíme se chaosu i řádu.
Čtenáři, kteří se knihami nejen baví, poznali záhy ve statném posthipíkovi s legračním šátkem na hlavě spřízněnou duši, která dokáže být sarkastická a ironická, zapeklitě postmoderní, ale která také ví, že je tu a tam třeba mluvit vážně a upřímně. Vzpomeňme třeba jeho slavnou přednášku pro absolventy vysoké školy, která se celá točí okolo toho, jak důležité je obyčejné věci života vnímat takové, jaké ve skutečnosti jsou. Ta je ostatně k dispozici ve slovenštině – Toto je voda (Inaque 2013).
Dne 12. září 2008 spáchal Wallace ve svém domě sebevraždu, bylo mu 46 let. Wallaceův otec později v interview prohlásil, že David přes 20 let trpěl depresemi a žít mohl jen díky antidepresivům. Léky u něj vyvolávaly řadu vedlejších účinků. V červnu 2007 je na doporučení lékaře vysadil, ale deprese se opět vrátily. V léčbě pokračoval například pomocí elektrokonvulzivní terapie. Když začal léky znovu užívat, uvědomil se, že přestaly být účinné. Navzdory dohledu své ženy odešel Wallace 12. září do garáže, kde před sebevraždou sepsal dvoustránkový dopis a naaranžoval část rukopisu románu The Pale King („Bledý král“) a pak se oběsil.
Konec šňůry - tak se hezky dvojsmyslně česky jmenuje americký film The End of the Tour z roku 2015 podle knihy novináře magazínu Rolling Stone Davida Lipskeho. Ten v roce 1996 zajel za tehdy samotářsky žijícím autorem do zasněženého domku se dvěma psy a asi měsíc s ním v soukromí a na jeho autorských čteních připravoval spisovatelův časopisecký portrét. Film je film a vzpomínková kniha je vzpomínková kniha – ale stejně. Po filmu (a to i když ho srovnáte s dostupnými rozhovory na youtube) začnete nějak přesněji tušit, co za duši byl Foster Wallace. Trochu jako pologeniální velké dítě. Ale ohleduplný, sebekritický, nejistý si ani ne tak svým psaním, jako vším tím post-psacím, s čím se musí autor (nota bene proslavený autor) naučit žít. Foster Wallace se pokusil žít co nejpravdivější život bystrého amerického spisovatele konce druhého a začátku třetího tisíciletí. Spisovatele, žijícího bez televize, protože, jak říkal, by to „světlo a teplo moderního rodinného krbu“ nedokázal vypnout. Spisovatele až urputně uhranutého tím jak prázdný, komerční a osamělý umí být americký život.