Dějiny Sýrie
Na rozdíl od CZ a SK sahají dějiny Sýrie až k samému prahu lidské civilizace. Geografická entita s dnešním názvem Sýrie, kterou moderní mapy vykreslují zcela přesně a konkrétně, je do jisté míry umělým konstruktem architektů blízkovýchodní koloniální politiky z doby po první světové válce.
Z předmluvy
Historická Sýrie však zahrnovala nejen území dnešní Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Izraele na západ od řeky Eufrat, ale i oblasti jižního Turecka. Střední Mezopotámie mezi řekami Eufrat a Tigris nezřídka bývala součástí jiných státních útvarů než samotná Sýrie. Ačkoliv je kniha zaměřena na Sýrii v moderních hranicích, do značné míry se věnuje vývoji v šířeji pojaté historické „velké“ Sýrii v dané době. Pojmenování „Sýrie“ je dnes obecně odvozované od starověkého toponyma „Asýrie“. Již řecky píšící Syřané se v době antiky stylizovali jako potomci Asyřanů. Odlišovali se sice společensky od „jiných“ Asyřanů, sídlících na východ od řeky Eufrat, ale přisvojovali si nárok na dědictví asyrské civilizace buď jako potomci, či jako dědici Asyřanů na západ od Eufratu.
Kolem roku 3500 př. n. l. zde bylo založeno město Ebla, kontrolující obchodní spoje ve velké části východního Středomoří. Kolem roku 1800 př. n. l. začal vzestup Ugaritu. Syrská města Halab (Aleppo) a Damašek se zařadila mezi nejdéle kontinuálně osídlená sídliště na světě. Geopolitická poloha na okraji velkých starověkých říší Sýrii předurčila k tomu, aby se stala kolbištěm mocenského zápasu. Od roku 2000 př. n. l. se zde střídali Egypťané, Asyřané, Babyloňané a Chetité. V roce 539 př. n. l. byla anektována perskou Achaimenovskou říší.
Vítězství Alexandra Velikého nad Peršany roku 333 př. n. l. zahájilo helénistickou epochu dějin Sýrie. Po Alexandrově smrti se vlády roku 312 př. n. l. zmocnil Seleukos I. Níkátór a založil Seleukovskou říši, jejímž hlavním městem se stala nově založená Antiochie. V roce 64 př. n. l. byla Sýrie připojena k Římské říši jako provincie Syria. Antiochie se v římské době stala jedním z nejvýznamnějších center raného křesťanství. Po rozdělení Římské říše v roce 395 se Sýrie stala součástí Byzantské říše se sídlem v Konstantinopoli, přičemž zde roku 415 byla vytvořena provincie Syria Prima s Antiochií jako hlavním městem.
Nové období středověkých dějin otevřel roku 636 vpád muslimských Arabů, kteří přinesli svůj jazyk a své náboženství. Historická Sýrie v období islámského středověku vešla ve známost pod arabským názvem Bilád aš-Šám. Damašek se stal hlavním městem rozsáhlé říše dynastie Umajjovců, sahající od Španělska až po Střední Asii. Po pádu Umajjovců v roce 749 se Sýrie ocitla na periferii sousedních říší s centry v Bagdádu a v Káhiře. Přestože vládcové vyznávali sunnitský či šíitský islám, Sýrie si uchovala multikulturní charakter. Historii středomořského pobřeží a Svaté země výrazně poznamenaly křížové výpravy v letech 1096–1291.
Do moderních dějin vstoupila Sýrie v rámci Osmanské říše, jejíž součástí se stala v roce 1516. Sunnitské městské elity v Damašku a Halabu si v této době uchovávaly značnou míru autonomie. Od roku 1839 byly aplikovány osmanské reformy, přicházející z hlavního města Konstantinopole. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se formoval moderní arabský nacionalismus, v němž se angažovalo značné množství syrských intelektuálů.
První světová válka přinesla zánik historického celku Bilád aš-Šám. Sykes-Picotova dohoda z května 1916 rozdělila bývalé arabské provincie Osmanské říše do několika samostatných útvarů. Sýrie a Libanon se pak v dubnu 1920 staly součástí francouzského mandátu.
Po skončení francouzského mandátu a získání nezávislosti v dubnu 1946 se ve vnitřní politice Sýrie střídala období parlamentní demokracie a vojenských diktatur. V oblasti mezinárodních vztahů se Sýrie od května 1948 zapojila do blízkovýchodního konfliktu a zúčastnila se první, třetí a čtvrté arabsko-izraelské války. Baasistický převrat z března 1963 nevedl ke stabilizaci vnitropolitické scény a toto období bylo v listopadu 1970 uzavřené nastolením autoritativní vlády baasistického prezidenta Háfize al-Asada. Po jeho smrti v červnu 2000 se novým prezidentem stal jeho syn Baššár al-Asad. Arabské jaro v březnu 2011 uvrhlo zemi do zničující občanské války.
