Čtu si před výročím jeho smrti ve vynikající biografii Memory Babe, kterou o Kerouacovi napsal v roce 1983 Gerald Nicosia (česky v nakladatelství Votobia 1996). Čtu si v ní odzadu, protože mě tentokrát víc než Kerouacovo dětství a dospívání nebo dny, kdy se stává spisovatelem a plní se mu sny, zajímají poslední roky jeho života.

Deset let před smrtí pil Kerouac tak, že se u něj dostavovala deliria tremens. Ohromně bystrý chlapík, proslulý svojí výbornou pamětí, ztrácel sebevědomí a dokonce se často bál mezi lidi. Trpěl i tím, že tloustne a řídnou mu vlasy. Někdy kolem roku 1961 viděl v kině příšernou adaptaci svých Podzemníků a tam někdy si poprvé uvědomil, že už možná nechce být spisovatelem. Pokud by snad psal dál, musí začít psát úplně jiným stylem.Spontánní prózy měl už dost. A do toho všeho na něj doléhal tlak matky jeho dcery, která na něj podala žalobu za neplacení alimentů. Kerouac se až hystericky bránil uznat otcovství, tvrdil, že dcera není i přes zjevnou podobu jeho, tvrdil, že je neplodný po prodělaných příušnicích a přátelé a známí kroutili nad takovými dětinskostmi jen hlavou.

Kerouacova matka je v Kerouacově životě kapitola sama pro sebe. Gabrielle-Ange řečená Mémére. Tato silně věřící katolička měla na Kerouaca nesmírný vliv. Kerouac se jí vždy snažil vyjít vstříc a bál se jejích reakcí na cokoliv. Žil s ní ve všech domech, kde postupně bydlel. S nimi také vždycky bydlel duch jeho staršího bratra Gerarda, který zemřel ve věku devíti let na revmatickou horečku. V posledních letech se Kerouac víc a víc vracel k „matčinu“ katolictví, hledal posedle svoje předky, stal se z něho misogyn a antisemita, nesnášel hippies a vztekal se, jak mohou protestovat proti obyčejným americkým vojákům, kteří nasazují ve Vietnamu životy za svobodu. Matka se ho rozhodla ochránit před homosexualitou, takže takový Ginsberg měl v posledních letech smůlu a byl od Kerouaců vyhazován.

K jeho posledním knihám patří Desolation Angels, Big Sur, Satori in Paris a Vanity of Duluoz. Nepřestal být spisovatelem a ani svůj osvojený styl plus minus neopustil. Dál psal svoji „jednu knihu života“, dál se otevřeně doptával na smysl existence, dál glosoval sám sebe a dál hledal v bolestivém lidském životě nějakou naději a milosrdenství.

18. listopadu 1966 se Kerouac oženil se Stellou Sampasovou (zemřela roku 1990). V té době byla Kerouacova matka po mrtvici a celé to ženění vypadalo spíš tak, že Kerouac hledá k mamince ošetřovatelku. Kerouac byl sice tou dobou známým spisovatelem, ale byl dost často bez peněz. Třeba když se chtěl v roce 1968 přestěhovat, musel prodat svoji korespondenci s beatniky Kolumbijské univerzitě.

Jeho poslední chvíle popisuje Nicosia takto: V neděli 19. října 1969 nemohl Jack usnout a ležel natažený na lehátku pod hvězdami. Následujícího rána snědl kus tuňáka, posadil se k televizi a s úmyslem pustit se do nového románu, vzal do ruky notes. Román se měl jmenovat podle otcovy staré tiskárny „Tiskárna Spotlight“. Stella právě vstala z postele, ale zaslechla z koupelny sténání. Jack klečel na kolenou a zvracel krev. Řekl jí, že nechce do nemocnice, ale když přijela sanitka, nebránil se. Při odchodu řekl: „Bolí to“. O necelý den později, 21. října ráno Jean Louis Kerouac po dvaceti šesti transfuzích krve zemřel v nemocnici sv. Antonína.

Zobraziť diskusiu (0)