Surrealismus – vaše životní filozofie – vychází také z dědictví Markýze de Sade, E. A. Poea, A. Jarryho, S. Freuda, dadaismu… adoruje svobodu, lásku, hru, podvědomí, tedy východiska spíše individuální, nespoutaná až anarchistická. Je (bylo) vůbec možné přívržence surrealismu nějak „mírnit“ a organizovat ve věci systematického (společného, společenského) přerodu vědomí, konání, chování?

Ať vám to připadá paradoxní, surrealismus, toto nejsvobodnější, k anarchismu se hlásící hnutí, bylo a stále je především hnutím kolektivním. To, co ho drží pohromadě, je společný program, společný zájem o určitá témata, společný „poklad vidění“, tvůrčí a myšlenková výměna. Tedy jak vidíte, žádná společná estetika.

Surrealismus je – přes různé variace a odnože – jediné hnutí, které přetrvává kontinuálně až do dnešních dnů. V Čechách (Československu) se těšilo vždy velké přízni a široké základně. Čím si tuto specifičnost vysvětlujete?

Jednoznačně to přikládám jeho programu. Surrealismus nabízí alternativu pohledu na život a na svět. Surrealismus je romantismem moderní doby a přitahuje tedy „atektonické mentální typy“ (V. Effenberger).

Rozhodujícím momentem k „obrácení“ na surrealismus bylo pro vás osobní setkání s právě citovaným Vratislavem Effenbergrem v roce 1970. Co na vás v jeho podání tak zapůsobilo?

Chtěl bych podotknout, že u mne nešlo o nějaké „obrácení“ k surrealismu. Cítil jsem se surrealistou ještě před setkáním s Vratislavem, ale setkání s ním bylo pro mne určujícím setkáním ve smyslu přijmutí gurua (jakési zhmotnění superega).

Vratislav Effenberger byla výjimečná osobnost, prokletý básník. Ostatně tím zůstává i po své smrti.

Nezval, Teige, Effenberger – to byly postupně vůdčí osobnosti českého surrealismu. Lišily se nějak výrazně jejich vize, přístupy, názory, výklady?

Především se změnila doba, v které působili, a tím i preference určitých témat a postupů, neboť surrealismus vždy reflektoval a reflektuje dobu. Vítězslav Nezval byl lyrik, který z obdivu k Apollinairovi napsal Podivuhodného kouzelníka, z obdivu k Bretonovi některé básně ze sbírky Žena v množném čísle, z obdivu k Dalímu Absolutního hrobaře, aby nakonec zkolaboval před stalinismem, podobně jako ve Francii Aragon a Eluard, a skončil Zpěvem míru.

Teige prožil jak demokracii první republiky, tak německou okupaci, ale i nástup stalinismu po únoru 1948. Byl bezesporu vystaven mnohem většímu tlaku než Nezval (komunisté mu nikdy neodpustili Surrealismus proti proudu) a přesto dokázal udržet svoji integritu a seskupit kolem sebe po válce novou generaci surrealistů (Effenberger, Havlíček, Hynek, Medkovi). Především absurdita stalinismu vedla tyto mladé surrealisty k preferování černého a objektivního humoru ve své tvorbě.

Jste členem Skupiny surrealistů. Kdo je ještě jeho členem, jakým způsobem existuje? Přijímáte (a za jakých podmínek) nové členy?

Dalo by se říci, že surrealistická skupina udržuje kontinuitu od roku 1934, kdy byla založena. Počítám se za surrealistu třetí generace. Ale dalo by se mluvit už i o čtvrté generaci básníků a malířů surrealistů. Ze skupiny, která po krizi koncem 60. let, kdy část tehdejší skupiny UDS napodobila francouzské surrealisty kolem Jeana Schustera a rezignovala na kolektivní aktivitu, obnovila činnost pod názvem Surrealistická skupina v Československu, zbylo nás jen pár: Albert Marenčin, Martin Stejskal, Alena Nádvorníková, František Dryje a já (Emila Medková † 1985, Vratislav Effenberger † 1986, Ludvík Šváb † 1997, Karol Baron † 2000, Eva Švankmajerová † 2005), ale přišli noví mladší lidé, které program skupiny přitáhl: Jan Gabriel, Kateřina Piňosová, Bruno Solařík, Přemysl Martinec, David Jařab, Jan Daňhel, Jan Kohout a další. To začleňování do skupiny je postupné. Rozhodně „vstup“ do skupiny není jednorázový čin. Našich akcí se zúčastňuje řada lidí také jako hosté. Scházíme se každý čtvrtek v Montmartru. Vydáváme revue Analogon, organizujeme kolektivní hry a experimentace, ankety, výstavy, divadelní představení (ke každému novému číslu Analogonu).

Domníváte se, že surrealistické myšlenky nachází odezvu u již tak volnomyšlenkářské mladé generace? Může se surrealismus v budoucnu těšit širšímu zájmu?

Surrealismus byl vždy minoritní záležitostí a to do značné míry vlastním rozhodnutím (Bretonův požadavek okultace, nebo postoj československé skupiny v 70. letech tzv. „dvojí izolace“). To, že se artefaktů „klasického surrealismu v 60. letech chopil umělecký trh, jde mimo nás. Co se týče mladé generace, tak si myslím, že pro ty nespokojené se stavem civilizace má surrealismus stále co nabídnout.

...............

ukázka z rozhovoru, který pro Artrevue.cz vedl v roce 2008 Radan Wagner

Zobraziť diskusiu (0)