Dobrá detektivka je literatura – Fred Vargas
Detektivky. Je to s nimi jako se vším. Jsou dobré a špatné. Invenční a mechanické. Vždycky měly u čtenářů největší komerční úspěch, to ale neznamená, že některé nejsou literatura. O autorce, co si nechá říkat Fred Vargas, platí, že patří k těm dobrým. Víc o ní v novém čísla web časopisu #mojeargo píše hispanistka Anežka Charvátová.
Čtenáři detektivek všude na světě si v novém tisíciletí oblíbili prazvláštní dvojici francouzských vyšetřovatelů, kterou tvoří komisař Adamsberg a jeho pravá ruka poručík Danglard. Zatímco Adamsberg, drobný rodák z Pyrenejí, úspěšný u žen, řeší zapeklité případy zejména pomocí své zvláštní intuice (jak se o něm pohrdavě říká, jen „se přehrabuje v mracích“, někam zírá a nechává plynout myšlenky, dokud ho něco nezarazí), Danglard je chodící encyklopedie, má rád systém – a taky bílé víno – a z Adamsbergových metod si zoufá. Stejně jako z jeho přelétavosti, sám by totiž byl rád věrný, ale ženy ho opouštějí, a navíc mu nechávají děti, takže Danglard se sám stará o kupu vlastních i nevlastních mrňousů. Tuto zvláštní dvojici postupně doplňují další výrazné postavy, zpravidla v každém novém případu je pozornost zaměřena na nějakého dalšího člena týmu. Jako první se v Muži naruby představí Camille, jedna z mnoha, která od Adamsberga pro jeho přelétavost odešla, ale jediná, kterou by chtěl získat zpátky, ovšem potají je do ní zamilován a stará se o ni i Danglard. Camille je hudební skladatelka, ale v případě potřeby též instalatérka či šoférka těžkých kamionů. V galerii svérázných postav na Adamsbergově komisařství pak nacházíme policistu, který neustále usíná, jiný mluví ve verších, jiná si dělá impulzivní zásoby jídla, jeden je násilník, další policistce se v mohutném těle skrývá křehká duše; každý je na něco vynikající odborník a všichni dohromady tvoří jedinečný, značně podivný tým s velmi neortodoxními metodami a samozřejmě i vzájemnými spory.
Komisaře Adamsberga, který dnes už zastiňuje slávu jiného frankofonního detektiva Maigreta, stvořila francouzská autorka Frédérique Audouin-Rouzeau (nar. 1957 v Paříži), jež píše pod pseudonymem Fred Vargas (příjmení v pseudonymu si zvolila podle své jednovaječné sestry dvojčete, malířky Jo Vargas). Pro své romány s velmi komplikovanými několikastupňovými zápletkami, v nichž se pro pochopení mentality sériových vrahů musí hledat hluboko v minulosti, v zoologii, biologii i lidových bájích, čerpá inspiraci ve vlastní práci a studiích. Doktorskou práci psala na téma moru ve středověku – a vytěžila odsud román, jímž se proslavila, ačkoli byl už třetí v pořadí s komisařem Adamsbergem: Uteč rychle a vrať se pozdě (fr. 2001, MF, 2003, Argo, 2016). Tématu epidemií, dnes smutně aktuálnímu, se věnovala i nadále, nyní kromě psaní pracuje jako badatelka v akademickém ústavu CNRS, zaměřuje se na archeozoologii. Její netradiční detektivní romány získaly řadu cen, byly zfilmovány pro kino i pro televizi, vznikly podle nich celovečerní filmy i seriály. Česká televize uvedla např. filmy podle románů Neptunův trojzubec, Muž s modrými kruhy a Muž naruby. Roku 2012 dostala autorka v Německu za celek svého díla Evropskou cenu za detektivku (Europäischer Krimipreis), v květnu 2018 prestižní španělskou cenu Premio Princesa de Asturias.
Fred Vargas ovšem není jen badatelka a autorka napínavých detektivních příběhů, jimž kromě poutavého pátrání dodává šmrnc hlavně vtipné vykreslení postav a prostředí a výtečné dialogy. Je také aktivistka, bojuje za lidská práva a záchranu životního prostředí. Na jaře letošního roku dostala nové tragické konotace její apokalyptická vize z roku 2019 L’humanité en péril (Lidstvo v nebezpečí) o klimatické katastrofě a zničení biodiverzity na naší planetě. V červnu r. 2020 připsala kapitolu o současné pandemii, neschopnosti vlád jí čelit a rizikách, která znamená do budoucnosti. Ostatně už roku 2006 v jednom rozhovoru podobnou pandemii předpověděla včetně problémů se zajištěním ochranných obleků a roušek pro obyvatelstvo. Když už musíme být zavření doma, nejlepším lékem na odreagování je číst a přenést se s knihou do Adamsbergova světa, kde se i nejpodivnější záležitosti nakonec vysvětlí racionálně, vlkodlak je naaranžovaný a mor existuje jen v naší panikařící hlavě. Kéž by tomu tak bylo. Ale pozor, nenapodobovat Danglarda ve všem, bílého vína s mírou, netančit v opilosti na stole a nerecitovat při tom latinsky!
# Anežka Charvátová