Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Dokáže být člověk tak pevný, že se neutopí v tekutém zlu?

Zygmunt Bauman (1925 - 2017) nebyl respektovaný jen v sociologii, stal se vědeckou celebritou, veřejně známou a respektovanou osobností. Baumanův úspěch byl založený na tom, že ve svých esejích a knihách dobře a čtivě glosoval změny soudobé společnosti. Zároveň se veřejně angažoval a pravidelně se k různým problémům vyjadřoval v běžných médiích a populárně naučných časopisech. Díky tomu se s ním mohla poměrně dobře seznámit i širší veřejnost.

Baumanův životopis obsahuje ale jeden vážný stín: v roce 2005 byly objeveny dokumenty z archivů IPN (Instytut Pamięci Narodowej, Institut národní paměti) týkající se Zygmunta Baumana. Z nich vyplývalo, že v letech 1945-1953 byl pozdější filozof důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti. I když měl tento útvar vojenské uniformy, neměl s armádou téměř nic společného. Byl totiž Sověty vytvořenou ozbrojenou pěstí komunistické strany a jeho úkoly přesně odpovídaly úkolům speciálních jednotek NKVD. Jak už to ve 20. století v tomhle středoevropském prostoru chodí: čtenář musí sám uvážit, co takový škraloup zážitku a účasti na pevném zlu v další sociologově práci znamená. Víc v článku tady: https://babylonrevue.cz/motyli-kidla-zygmunta-baumana/.

Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“.

Ukázky z kapitoly OD KAFKÁRNY K ORWELLOVŠTINĚ? Válka je mír a mír je válka:

.........

Leonidas Donskis: Román 1984 George Orwella a jeho slovník nebyly nikdy relevantnější než teď, kdy Rusko s neuvěřitelnou rychlostí a intenzitou sklouzává do barbarství a fašismu. Scény, při kterých O’Brien vyslýchá Winstona Smithe – což lze brát jako narážku na komunisty a nacisty jako naivní předchůdce Oceánie, kteří sice měli ideologii, ale dovolili svým obětem, aby se staly mučedníky – se dnes zdají být tím nejlepším varováním, neboť putinismus dosáhl fáze války a teroru: newspeak, Dvě minuty nenávisti a vojenská bota, která dupe po tváři člověka ve jménu neomezené moci, konečně získaly své referenční body.

Je to fašismus bez skutečné ideologie, neboť prostředky k posílení morálky jeho gaunerů a teroristů sestávají z otřepaných klišé a recyklovaných sloganů, jež byly z velké části vypůjčeny z italského a maďarského fašismu s několika srbskými dodatky z období Slobodana Miloševiće a nacistickými třešničkami navrch. Iredentismus, potřeba znovu sjednotit rozdělený národ, svět, který se obrací proti slušným lidem, nutnost bránit dějiny za účelem jejich rekonstrukce – to jsou všechno duchové a strašidla fašismu 20. století.

Ruská tragédie spočívá v tom, že obyvatelstvo země se stává oběťí kremelských propagandistů, kteří dokážou vytvořit virtuální a televizní hyperrealitu, jež před masami ukrývá realitu opravdovou. Ukrajina se pro osoby jako je Vladislav Surkov, jež jsou ztělesněním a následníky Goebbelse, stala přesně tím, čím byla Albánie pro Barryho Levinsona a jeho film – kouskem virtuální reality vykonstruované ve prospěch domácí politiky. Je komické, že excesivní a obsesivní užívání slova „fašismus“ se v ruském fašismu jeví jako forma kognitivního nesouladu: Musíš rychle přidělit vlastní jméno nebo titulek k označení nepřítele – pak nálepku poupravíš, a tím se jí sám zbavíš.

...........

Zygmunt Bauman: „Kdo tyto formy a metody manipulace, brainwashingu a podmiňování dokáže využívat úspěšněji: diktátoři, násilné režimy a kruté státy, nebo demokracie?“ Nemyslím si však, že se rozhoduje mezi kladnou a zápornou odpovědí – neboť samotná podstata manipulace, tedy nejen její efektivita a šance na úspěch, dokáže jasně rozlišovat mezi dvěma systémy: diktaturou a demokracií. V konečném zúčtování se odlišnost redukuje na rozdíl mezi „tvrdou“ a „měkkou“ mocí. V demokraciích byla „pevná moc“ (moc donucovací a výkonná, která spočívá v redukci dostupných možností a zvýšení šancí zamezit možnostem nežádoucím, jakož i na použití síly a pohrůžkou jejího použití) vymezena těm, kteří se nacházejí na okraji, a proto pravděpodobně nebudou reagovat na svádění – obchodní značku strategie vládnutí „měkké síly“. V diktaturách zůstává použití síly základní složkou této strategie. Pokud toto aplikujeme na inovovanou verzi 1984, manifestuje se tento rozdíl v tyranské, diktátorské a autokratické převaze monopolu státem vlastněných, monitorovaných a řízených kanálů informací pro umlčení názorů disidentů a jejich persekuci – celkově pro zvýšení osobních nákladů za nesouhlas s vládou na takovou úroveň, která motivuje/povzbuzuje/nutí subjekty, aby přijaly za vlastní praxi autocenzury a doublespeaku (jeden jazyk pro prostředí a příležitosti soukromého charakteru a druhý pro veřejné). V demokraciích s jejich preferencí a prevalencí „měkké síly“ (což je verze vlády, která je zásadně méně nákladná) – síly pokušení a svodu – zůstává pro většinu subjektů prostředek neskrytého příležitostného nátlaku (což vylučuje „ekonomický nátlak“ na uvažování občanů jako nezpochybnitelný, konstantní „životní skutečnost“) kdesi v dálce, jeví se jako problém „zákona a pořádku“ – a jeho cílem jsou tedy „oni“, ne „my“; je to nátlak nutný pro znehodnocení „jejich“ problematického potenciálu a k tomu, aby byli donuceni přestat s potížemi, zatímco je „naše“ svoboda a právo posíleno. S masivní pomocí médií a spotřebitelských trhů dokáže demokracie přeměnit sociální odcizení (nyní individuální, personalizované a privatizované) z nevýhody na výhodu; z disruptivní, antisystémové síly na zdroj – sud plný oleje, který promazává setrvačníky systému. Cítím pokušení tvrdit, že demokracie – která není nadarmo spojována s kapitalistickým hospodářstvím a spotřebitelskou kulturou – naplnila to, o čem všichni tvůrci řádu odjakživa snili: abychom si přáli dělat to, co musíme. Demokracie v současnosti nabývá spíše huxleyovských než orwellovských podob. Nebo spíš dosahuje orwellovských efektů nasazením huxleyovských prostředků, čímž se zbavuje potřeby disponovat ministerstvy pravdy a lásky.
(…)

Zobraziť diskusiu (0)

Tekuté zlo

Tekuté zlo

Bauman Zygmunt, Donskis Leonidas

Pomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly napříč společností. Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016).

Kúpiť za 14,76 €

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.