Dospívají jako ty plané stromy, nekultivovaně, samorostle…
Petra Dvořáková (1977) napsala Pláňata, román o dozrávání v přelomové době mezi totalitou a svobodou. Název odkazuje nejenom k planě rostoucím stromům (v případě románu třešním) a jejich plodům, ale i dětem – pláňatům, o které nemá nikdo velký zájem.
Petra Dvořáková, autorka s širokým záběrem rozkročená mezi publicistickým stylem, literaturou pro děti a mládež a beletrií, tentokrát zahrnula do svého románu dosud nejdelší časový úsek, s jakým kdy ve své próze pracovala. Příběh Pavlíny a její rodiny začíná v osmdesátých letech, končí v polovině devadesátých a závěr knihy pak ještě nechá čtenáře nakouknout do dnešních dní.
„Asi poprvé jsem napsala knihu, která zahrnuje tak dlouhý časový úsek, Pavlína a její sestra v ní z dětství dorostou do dospělosti, a já jsem jim chtěla dát co nejvíc možností. Proto je to nejen příběh o rodině, ale právě i o té době. Společenská změna fungovala jako taková velká vlna možností a mohla Pavlíně a její sestře pomoci vymanit se z ne úplně dobře fungující rodiny. V dnešní době tady možnosti, které tenkrát byly zjevením, jsou a často jsou vnímané jako samozřejmost,“ říká Petra Dvořáková.
Pavlína není jediná, kdo v knize promlouvá, Petra Dvořáková vymodelovala Pláňata jako trojhlas Pavlíny, její mámy a jejího otce. „Myslím si, že je nesmírně důležité podívat se na situace, na život z pohledu druhého. Je to důležité v mezilidských vztazích, v komunikaci, v porozumění světu. Proto se snažím měnit pohledy, pochopit, jak to vidí druhý. Když se totiž zkouším dívat na svět očima druhého, nemůžu ho pak povrchně odsuzovat, ale hledám v komunikaci s ním efektivnější cesty. Je to vlastně něco, co leží i mimo literaturu. A je fajn, když tomu literatura pomáhá,“ vysvětluje tenhle postup autorka.
Pláňata stojí na touze vymanit se z nefunkční rodiny, nefungujících vztahů a na naději, že bude líp, stejně silně však i na deziluzi, když se tyhle naděje ukážou jako liché. Román se dá vnímat i jako generační výpověď; Dvořáková je ročník 1977, její Pavlína je zhruba stejně stará, za totality pravidelně snídá pocukrovaný chleba v mléce a touží aspoň po tom, aby to byl rohlík, nosí přešívané oblečení flikované podle půjčovaných výtisků Burdy a zažívá pochoďáky s plynovými maskami – ale než dospěje, přijde Sametová revoluce a s ní obrovská euforie.
Jenomže člověka v dětství poznamenávají i jiné věci, než to, co snídá nebo co si obléká. Třeba absence lásky, pochopení a respektu, s nímž se dnešní generace setkávají docela běžně, ale generace dnešních čtyřicátnic či padesátnic vyrostla v něčem úplně jiném. „Kolik z nich si nese rány nejen z toho, jak bylo třeba nastavené školství, jak se odměňovala poslušnost a ovcovitá uniformita a trestala individualita?“ ptá se autorka Pláňat Petra Dvořáková. A změnit tohle vnitřní nastavení a vymanit se z důsledků, které s sebou do dospělého života nese, je mnohem těžší, než změnit jídelníček nebo šatník…
