Důl Balabán
Pod tímhle titulkem mi v roce 2011 v .týždni vyšel text k prvnímu výročí hodně předčasné smrti českého spisovatele Jana Balabána (1961 - 2010). Byl to před deseti lety šok, když se objevila zpráva, že se devětačtyřicetiletý spisovatel neprobudil ze spánku kvůli srdečnímu selhání. Právě dopsal knihu o svém otci Zeptej se táty. Zemřel přesně v ten den, kdy jeho otec před šesti lety - 23. dubna. Mně čtenářsky nejbližší český autor 21. století. Letošní duben proto patří ne čínské chřipce, ale jemu.
Kdepak, tenhle druh lidí neodchází, ten s vámi
dál bydlí. V mojí knižní polici sousedí Balabán s Hrabalem, Carverem,
Beckettem, Šafaříkem, Topolem, Thoreauem. Je na čestném místě. Mezi
nejochmatanějšími. Popravdě – nastěhoval se k nim jako poslední. Až
v roce 2004. To vyšla povídková knížka Možná, že odcházíme.
Z regionálního autora v té době už tří povídkových sbírek a dvou románů,
se stal známý spisovatel. To nebyla ani náhoda ani štěstí. Byla to
poctivost a talent. A taky vytrvalost. Nepropadání panice, že se to snad
opravdu ani nedá, být z Ostravy a stát se známým dál než kam se dá
dohlédnout z některé ostravské haldy. I když – kdo ví? Kdo zná ten
meziprostor, to bezčasí, tu bažinu i poušť, kde se autor pere se svojí
představou, kde se hledají slova, a vyťukává rytmus vět, ten ví, že
panika je spisovatelův denní chleba a chvíle jistoty tématu střídají
dlouhé hodiny pochybností. Je to psaní jen pro přátele nebo to mluví i
k někomu dalšímu? Není to ukecané, není to banální, není to
překombinované? Je to moje? Neukradl jsem to někomu? Můžu za to ručit?
Můžu to přečíst lidem a budou mi rozumět? A dál a dál se valí ty otázky
tvorby, které valnou část lidstva nezajímají vůbec, ale pro nějaké to
procento z celku nic důležitějšího neexistuje.
.myslet a domýšlet
Jan Balabán pochází ze starého evangelického rodu. Jeho děda byl
v církvi pojem. S rodiči a se starším bratrem se ale museli v roce 1962
přestěhovat z Vysočiny do Ostravy. Otec si tam byl přinucen jít
napravovat vztah k dělnické třídě prací v dolech, aby se mohl později
přihlásit na lékařskou fakultu. V té době byl podle vlastních slov
Balabán pochopitelně mnohem šťastnější na svých prázdninových pobytech
ve Sněžném na Moravě než na základce v Ostravě-Hrabůvce. Jak říkal:
„Pobyt ve škole jsem vnímal jako teror. Hlídali nás tam takové bachařky,
takové narychlo aprobované družinářky, které byly v Ostravě asi taky za
trest.“ Ostrava je tvrdé město, nastoupí na člověka s buchary,
sbíječkami a ingoty a má snahu ho zocelit. Některé roztaví do montérek a
půlitrů, rozemele do točených salámů a rozpustí do panáků rumu. Na
metafyziku se tu ještě nedávno chodilo sochorem. Uprostřed husákovského
normalizačního režimu nebylo skrz bolševickou čertovskou čmoudící síru
vidět na hvězdy. Bráchové Balabánové měli ale dobrý protestantský
základ. Tvrdé palice, drzý úsměv. Jeden chtěl malovat a tak maloval,
druhý se od mala pral se slovem. Snad díky gorbačovovskému tání byl Jan,
Jeník, Hans, John přijat na filozofickou fakultu do Olomouce, obor
čeština- angličtina.
Profesor Jařab na Balabána vzpomíná jako na výborného a bystrého
studenta, který jako by už všechno uměl a přišel se jen na školu
podívat, jestli mu náhodu něco důležitého neuniklo. Už diplomová práce o
Kurtu Vonnegutovi ukazuje prý ten zvláštní přemýšlivý talent. Je mnohem
víc o tom, o čem právě Balabán uvažuje v souvislosti se svobodou
tvorby, než o spisovateli samém. Neopisovat, nepřepisovat, ale myslet a
domýšlet. Držet se z posledních sil na hraně trychtýře masového mlýnku.
Vysoukat se ven. Zapsat to drama srdce. Drama rozhodování. Tu únavu i
pochybnosti, co dál. Někde vzít novou sílu. Pokusit se dostat ze zajetí
okolností i sebe sama. To jsou ty základní neefektní výchozí situace
Balabánových povídek. „Doktor Satinský se rozhodl, že bude žít jinak.
Doposud žil jako zvíře. Denně pil a přejídal se bufetovou stravou.
Pracoval v nemocnici jako přidavač u zedníků. Styděl se za to a bál se
předáka. Dříve působil ve výzkumném ústavu mikrobiologickém. Byl
takříkajíc otcem projektu dítěte ze zkumavky. Možná, že Bůh, ve kterého
nevěřil, jej za to potrestal. Srazil ho na kolena. Zapletl se
s barmankou s výrazným sexuálním chováním a čokoládovou náplní. Zničil
si rodinu. Začal chlastat a usínat s hlavou na barových stolcích. Vypadl
z výzkumu a posléze i od barmanky." (povídka Proměny) Velmi klidným a
přesným jazykem se nám na pár řádcích objeví peklo. A na dalších řádcích
jsou lítost, melancholie, prázdno, drolení, tápání, dobře známé projevy
situační obrny, kdy každé rozhodnutí je špatné a možnost nového začátku
v říši utopie. A přesto jsou snad někde nad hlavou, nad vší tou špínou,
ještě hvězdy.
.prožít a promyslet
Líbilo se mi na Balabánovi jako na osobě mnohé. Osobně si myslím, že
teprve všechno poskládáno dohromady z něho dělá skutečnou literární
osobnost. Líbila se mi jeho chlapská postava, taková mužnost, co dodává
váhu pohledu i mlčení. Líbil se mi jeho hlas. Tak jako jeho, jsem nikdy
nikoho číst vlastní texty neslyšel. Měl jsem rád jeho zřetelný
antikomunismus, přestože bylo jasné, že ví, že tato přirozená reakce na
tyranii se může zvrhnout v deformující fobii. Byl mi pochopitelný i jeho
vztek na laciný antiamerikanismus některých intelektuálů. Vážil si
svobodné Ameriky, a říkal, že je nechutné plivat na ruku, která nám
vždycky pomohla, přestože není snad vždycky tak obratná a čistá. Líbila
se mi ta ostravská odtažitost od pražského a brněnského centra. Jistý
oprávněný strach, aby ho nevtáhnul zdebilňující literární provoz různých
médií. Že nakonec začal pravidelně psát pro týdeník Respekt, byl tak
trochu zázrak, protože vím, kolik novin a časopisů o něj stálo. Skoro
nebylo možné přemluvit ho, aby napsal recenzi, přestože uměl a věděl.
Podařilo se ho ukecat jen několikrát a to muselo jít o něco jemu opravdu
milého, třeba o Faulknera. Když jsem na něj dostal číslo, protože jsem
psal recenzi o českém vydání Samka Táleho Knihy o cintoríně, vytočil
jsem ho s obrovskou nervozitou. Věděl jsem, že je knihou nadšený, ale
byl jsem v tu chvíli od novin. Dovolal jsem se mu na chatu, kde v samotě
ve volném čase psal a přepisoval svoje texty. Ze začátku bylo cítit, že
lituje, že telefon zvedl. Vyrušil jsem. Pak jsem ale vyložil karty, že
stojím o jeho názor na Kapitáňovou a spustil se dvacetiminutový, přesný a
jakoby napsaný monolog. Na konci jen oznámil, že víc k tomu neví. Byla
to vlastně tehdy jeho recenze, kterou jsem jen trochu doprasil
publicistickými vycpávkami. Byl mi sympatický i jeho zápas s pitím,
které se mu prý občas urvalo ze řetězu až do, jak píše jeho editor a
kamarád Petr Hruška, pekelcovacího období. Myslím, že Balabán nějak
správně pochopil, že i abstinence má svoje ďábli a tak v tom lítal ode
zdi ke zdi, jak uměl. Nějak z první ruky jsem jako mnozí další i díky
němu lépe pochopil tu energii i obtíže druhého manželství. Jak je těžké
obnovit důvěru s dětmi, jaké je to vysvobození, když děti zjistí, že je i
přesto všechno na nich až na život a na smrt záleží. A konečně ho
skutečně obdivuji za schopnost prošlápnout cestu k tomu utkání s božími
věci v nás. Myslím, že opravdu nemusel instituce. Měl řeči a teorie o
bohu v DNA, ale tak lehce samozřejmě u něho neprošly. Bylo to
mezihvězdné utkání, v ringu člověk a Bůh. To je těžký mač a člověk u
toho musí hodně vypít, vykouřit, prožít a promyslet. Tenhle zápis
nekonečného boxerského zápasu je na Balabánovi pro mě to nejcennější.
Pro tyhle věci budu chodit do dolů balabánovských textů, dokud mi
nedojde baterie v čelovce.
text byl napsán pro slovenský časopis .tyzdeň v roce 2011 k 1. výročí smrti Jana Balabána