V čisté knižní úpravě najde zájemce mimořádně obsažný a informačně výživný sborník textů, které uspořádal vedoucí editor. Texty jsou jak posbírány z literární historie, tak napsány pro sborník. Antologií českých literátů vyšlo zatím přes dvacet. Najdete tu jména jako Havel, Vrchlický, Hašek, Hrabal, Kolář, Neruda, Masaryk a také ne zas tak úplně českého Danta Alighiera. Osobně z nich mám doma osm exemplářů. Vybral jsem si autory, kteří mě zajímali – a četba antologie textů o nich byla pro mě úžasným dobrodružstvím. Naposledy ta, věnovaná Ladislavu Klímovi. Tady dobová ukázka – jedna reflexe jeho textů z roku 1922:

Diktáty ješitného filosofa

Od nějaké doby jsou Vysočany na pupku světa; uprostřed Vysočan hotel „Krása“ a v něm filozof zítřka Ladislav Klíma (nemá s J. V. Klímou, K. Z. Klímou a St. Klímou nic společného), leže na břichu před svým Já a zahalen do svého Božství (které je jiným pouze dýmem lulky), hřmí dolů na svět k „otrockému dobytku, kterým je lidstvo“, své patentované recepty, jak se možno státi nesmrtelným. Kuchařská kniha, v níž jsou uložené všechny projímací prostředky k vydávení toho hnusného, co lidstvu donesla filozofie, poezie, věda a člověk sám, jmenuje se Traktáty a Diktáty a je věnována Josefu Kodíčkovi.

Avšak vážně: čtěte stránku za stránkou, zprvu se bavíte, s jakou virtuozitou fejetonisty dovede autor dokazovat, že černé je bílé a naopak, že otcovský dům je horší než nevěstinec, že čistota je vlastně největší a nejškodlivější neřád, neboť „otužování se – toť konání špatného“, že lichocení je nejkrásnějším darem člověku, že teprve šovinismus je láska k vlasti, že génius může býti blbec a naopak; dočtete se o slabosti síly a síle slabosti, o Napoleonovi, jenž byl „titánský zpola mezek, zpola klaun osudu, histrionící v líné setrvačnosti do posledního dechu“ – o tom, že nám, tj. Čechům, scházejí rozhodnutí se pro Vznešenost, neboť „Čech je v nejslibnějším rozkvětu své hniloby“, neboť „český drvoštěp je lepší [(…)] než tucet českých reprezentantů“ – neboť „od Žižky neměli jsme jediného génia činu“ –, ale doba k onomu rozhodnutí se blíží, poněvadž „Čech blíží se k nejnižšímu bodu svého klesání“.

Reflexe a pozorování a Sentence. – Nemám tu tolik místa, abych citoval, ač bylo by třeba pro pochopení. V těchto stručných úsudcích je sice mnoho kontradikcí, ale nelze jich nebráti vážně. Tak jako další oddíl: Izrael. Ačkoliv tato přílišná chvála Židů podezřele zapáchá, vyšla jistě z rytířského citu pro všemi napadané. Tudy opravdu někdy možno zaměniti slovo židovstvo slovem germánstvo – a máme Nietzschovo velikášství, které natropilo v Evropě tolik škod. Jako by zapomínal autor, že meče všech neobracejí se vždy jen proti velikému, ale též proti všeobecně škodlivému. Snad i to je ve svém smyslu veliké; veliké zlo, ale v tom není ještě ospravedlnění.

Smrt a Věčnost podává v beletristické formě filozofické krédo života. Až potud bylo možno mluvit o knize vážně. Tato filozofie je útočná, jsou to více diktáty než traktáty, nemá nic společného s lyrickou rozněžnělostí např. J. L. Fischera. V této formě zdála by se kniha dokonce nebezpečnou tak jako knihy Nietzschovy; v této nebezpečnosti vězela by jistá síla, její odůvodnění, její revolucionářství.

Chápu, že nová idea vzrůstá z trosek staré a že totéž je ve filozofii; že jsou fanatikové filozofických směrů (jako je Klíma fanatikem solipsismu, nebo jak sám mu říká: Nadsolipsismus, Egosolismus, Egodeismus – s velikým E) a že považují svůj směr za jedině spasitelný; nelze mi však pochopit, aby se to dělo způsobem, jakým starý rakouský hejtman nebo zupák častoval rekruty, nalézaje perverzní rozkoš v každém hnusném slovu, nadávce, zvrácenosti, říkající: „s odpuštěním morálka“ – nelze mi pochopit zuřivost, s jakou kope do všech stávajících řádů, nenabízeje za ně nic než jedinou formuli: Já – Bůh.

Klíma sice říká: „Má filozofie je [(…)] nekritizovatelná; Bůh (tj. autor sám) stojí mimo kritiku“ (s. 206 / III 281); jinde: „Komu to k smíchu (tj. Egosolismus), patří do filozofie méně, než kráva do koncertního sálu“; že jeho soustava „musí narazit na celkové nepochopení, vystavena být nejkřivějším výkladům lidí zlovolných a hloupých a i nejfilozofičtějšími chápána být jen částečně“ – což je tedy řečeno na adresu všech, kteří budou chtíti míti o knize snad své osobní mínění, třebas i v maličkostech odlišné od autorova.

Měl bych tedy vlastně se bíti v prsa a říci: jelikož nejsem sám Egosolistou, tj. Bohem, jsem pes, který nemá do Božství co mluvit. Co však platno, jednou jsem už knihu přečetl, nad lecčíms se vážně zamyslil, uznal, že poměr autorův k vesmíru a sobě je přečasto velmi možný – jest mi tedy i vnitřní potřebou se vypořádati s tím, co se mi na knize nelíbilo.

Traktáty a Diktáty jsou mimo jiné též klíčem k Matěji Poctivému: je nám jasno, že Arnošt Dvořák participoval na dramatu pouze rozvržením scén a vůbec vnějšími efekty. Velmi zajímavo je pro čtenáře (jenž náhodou není Egodeistou), co si o něm Lad. Klíma myslí. Cituji namátkou:

duševně jsou všichni lidé kastráti, česky volové (s. 96 / III 206); lidstvo je idiotské proto, že není egosolistické sive (čili) vznešené, není neegosolistické, protože je idiotské (s. 182 / III 265); inteligence je „mimikricky přizpůsobivá, poddajná, prodajná, služebná, šmejdivá, žravá, svůdně kluzká succuba“ (s. 183 / III 265); egosolista je „jediný rozumný v blázinci tohoto života“ (s. 187 / III 268); uveřejňuje svou knihu, protože jest „jen zvědav, jak bude působit zjevení boží na stádo volů“ (s. 197 / III 274).

– Takových a podobných líbezností je v knize povícero. Co z toho následuje? Klíma se tu „netočí stále jen na podpatku v těchto krajích sofismat a idiotství“ – on věří. Že Egosolismus se konečně přivalí „hnusně pomalu“ na lidstvo. On ví, že bude přijat s posměchem, opovržením, s tleskáním rukou nad měšťáckou zábavičkou – a to ho naplňuje vztekem. – Tohohle nechápu: může Bůh míti také někdy zlost? V katechismu nic o tom není, třebaže i biblický Bůh je bytost vznešená, nejméně aspoň tolik, co moderní filozof, který o sobě podobně říká: Jehovah. – A ten by se neměl rozčilovat nad takovou ubohostí, jako je úsudek a nepochopení svinského stáda, jež si říká lidstvo. Ne, neměl…

Proto se mi zdá, že to s jeho Božstvím není jaksi v pořádku… A ještě: proč tuto knihu dal do tisku? Poněvadž potřeboval peněz. Poněvadž chce ušetřit na inzerát, který vpašoval na s. 197 [III 275]: „Oženil bych se s dámou – s hezkým nosem, netlustou, do 36 let a 160 cm výšky. Jsem zdravý, v kriminálu jsem dosud nebyl; mám sice říjení vždy jen v létě a v zimě, ale zato jsem hotov se zavázat před svatbou písemně, že udělím své choti kdykoliv tolik šlehů rákoskou na zadnici, kolik srdce její bude jen ždát. –“ Dámy: račte! Adresa: L. Klíma, Vysočany, hotel „Krása“.

Bartoš Vlček

(1897–1926), básník, prozaik, literární a divadelní kritik, překladatel z italštiny. Jeho literární tvorbu i životní osud zásadním způsobem ovlivnily válečné zkušenosti z italské fronty. Společně se Lvem Blatným, Františkem Götzem, Jiřím Wolkerem a dalšími založil brněnskou Literární skupinu a časopis Host

Zobraziť diskusiu (0)